Český duch je symbolem nepoddajnosti a vynalézavosti

Není to snadná otázka, na co mohou být Češi hrdí, pokud se vynechají všechna klišé, jako vynikající pivo, světový hokej, krásné holky, rozmanitá příroda, památky a stará Praha. Jednodušší by asi bylo vyjmenovat, na co Češi v současné době hrdí nejsou.

Politické a korupční aféry se střídají se zarputilou vytrvalostí, jakoby tomu nemělo být nikdy konce. Slabou útěchou možná může být, že ač události minulých měsíců pravděpodobně otřásají důvěrou normálního českého člověka, nevěnují jim holandská média žádnou pozornost. Asi taky proto, že každá země má své vlastní aféry.

Snad jen ‘ukradené pero‘ se svého času v holandských televizních zprávách rozmázlo. Nepřekonalo ale v síle dojem z kontroverzního vystoupení české hlavy státu v televizním interview před pár lety. Frapantní je, že ačkoliv si tehdy Václav Klaus svou arogancí Nizozemsko nezískal, jeho tvrdošíjnost a pověst ‘enfant-terrible‘, co se týče sjednocování Evropy, zde vyvolávají jakýsi respekt. A toto mínění se také přenáší na Čechy jako na národ.

Národ navíc s osobitým humorem. David Černý svou evropskou skulpturou s více i méně povedenými charakteristikami zemí a národů dokázal svého času rozčeřit bahenní vody Bruselu. Přes pesimistickou perspektivu pro Holandsko, jako zemičku zatopenou mořem a zamořenou mešitami, jsme se zásluhou českého, a nebo spíš ‘kanadského‘ humoru na chvíli královsky pobavili.

Mráz kopřivu nespálí, tak by se dal charakterizovat rys povahy, na který Češi mohou být hrdí. Že se nedali, i když se přes ně v historii převalily různé národy a ideologie, že si zachovávají jakousi nezdolnost a i v hořkých časech jedinečný humor. Že jako malý národ něco znamenají, v umění, kultuře, sportu nebo ve vědě. Že Česko dalo světu Čapka, spisovatele s vizí, který měl dostat Nobelovu cenu. Že Praha má Karlovu Universitu, věhlasnou Universitas Carolina, nota bene z roku 1348, kdy Amsterodam byl pár chatrčí na kousku mokřiny. Že česká hudební klasika je ve světoznámé koncertní síni Concertgebouw vždy vyprodaná.

Pat a Mat, Krtek, Mach a Šebestová a další a další jsou poklady, které Holandsko postrádá. Stejně jako postrádá jiskřivý folklór, v Česku nesrovnatelně bohatější a rozmanitější, než je víc než skromná lidová kultura zpěvu a tance kalvinistického holandského národa. A co dál Holanďané nemají? Wericha, Trnku, Borna, Síse, Jiránka a Renčína. Pražské baroko. Českou novou vlnu ve filmu. Českou secesi. A taky českou recesi. Pražské metro. Pohádky a vánoční zvyky. České koláče a buchty. Moravské strýce, jejich veselí, srdečnost a pohostinnost.

foto: Marie Mollee

Český duch a češství: mluví se o něm někdy jako o symbolu malosti. A jízlivosti, vypočítavosti, nepoctivosti. Ale český duch je taky symbolem nepoddajnosti, vytrvalosti, nadšení, vynalézavosti a schopnosti improvizovat. Znamená srdce na pravém místě, lidské teplo, umění se radovat a rodinnou sounáležitost. Dost vlastností na to pociťovat hrdost, ne vždy, ale o to víc v těch vzácných okamžicích, kdy tě něco českého ‘odrovná‘. V tom dobrém smyslu slova.