Nekonvenční bouřlivák, který své olympijské medaile prodal

Pozornost veřejnosti možná Lukáš Pollert získával spíše než sportovními úspěchy svým osobitým přístupem ke sportu i k životu.

"Se mnou je to jednoduché. Já jezdím, jako bych s klukama cvrnkal kuličky. Sem tam vyhraju hliněnku, ale někdy i duhovku nebo skleněnku. Ty mám nejradši," charakterizoval Pollert ve své knize Kluk, co prodal medaile svůj vztah k závodní kariéře, s níž si nikdy příliš nelámal hlavu.

Prioritu v jeho životě hrálo vzdělání. Souběžně s náročným režimem špičkového sportovce vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze lékařskou fakultu a lékařskému povolání se věnuje i v současnosti.

Z vítězství nikdy velkou věc nedělal

O co zodpovědněji se musel Pollert postavit ke studiu, tím bezstarostněji vypadal na vodě. Přesto byl mladík, co si nikdy neodepřel pivo, kanoistou "par excellence". Jeho hvězda zazářila nejjasněji v době, kdy celkem nečekaně vyhrál olympijský závod v Barceloně.

"Při olympijském závodě jsem si všiml, jak jsou všichni neskutečně nervózní. Bral jsem to jako normální souěž, a proto jsem také vyhrál. Díky bohu, že už je to za mnou. Olympiáda se na mě valila od zimy. Pořád nějaké zákazy, ve vesnici jsem se bál něco říct a na letiště jsem se bál přijít," neskrýval své pocity. Na dalších hrách v Atlantě dojel druhý.

"Jel jsem v životě spoustu kvalitnějších závodů než olympiády s omezenou konkurencí," měl ale jasno a s tím, že pro něho prakticky nemají valnější hodnotu, obě olympijské relikvie jednoduše prodal. Utržených 150.000 korun věnoval nadaci Drop In zabývající se pomocí drogově závislým. Jméno Pollert si tehdy zapamatoval snad každý.

Vodák známý nekonformními postoji zabodoval i v roce 1997, kdy získal stříbro z mistrovství světa, už tehdy ale začal dávat najevo, jak ho závodění zmáhá. Vydržel ještě tři roky, pak oznámil pauzu: "Začal jsem mít z tréninků fobii. Vody mám plné zuby a přestala mě bavit. Přestávka je v mém případě nutná."

K vrcholovému sportu se staví i nadále zdrženlivě. Odmítá zbožnění jeho i sportovních ikon. "Skutečně ho beru spíš za věc 'dětinskou', činnost důležitou pro rozvoj mládeže, limitovanou věkem nějakých 30 let. V mém životě byl doplňkovou činností přicházející až po vzdělání, jakousi lahůdkou navíc," řekl v jednom z rozhovorů.