Není tam nic. Proto má smysl vyrazit na Bruntálsko

Zdejší oblast nemá žádný název ani se jí nijak neříká, a přeci je čímsi specifická. Příroda připomíná trochu irské pláně, zakarpatské poloniny nebo severní Rumunsko. Táhlé svahy, louky, moc hlubokých lesů tu nenajdete. Na rozpadající se stodole, ze které rostou stromy, prosvítá německý nápis. Potkáte sochy a kříže, o kterých místní zas tolik neví.

Je to kraj na jih od Bruntálu, malá část Sudet, směr na Hanou, jižní část Nízkého Jeseníku. Nejlíp ho poznáte z cyklistického sedla. Kopce jsou tu vysoké tak akorát, ne moc prudké, a když už člověk nemůže, je zrovna nahoře. Dolů je sklon přesně takový, že nemusíte brzdit a zároveň jedete dlouho bez šlapání. Lesů je málo, a tak je vidět daleko. Až na to jednou někdo přijde, budou sem jezdit cyklistů zástupy.

Galerie, kterou jinde na světě nenajdete

Z vlaku vystupte v Dětřichově nad Bystřicí. Nádraží poznáte podle širokých prasklin v budově, ze které padají kusy omítky. Zdá se, že stavba skončí jako tolik jiných ve zdejších vsích, když Němci museli odejít a Čechů a dalších národů tolik nepřišlo. Ruiny zarostly kopřivami a křovím a kvůli tomu jsou teď domy daleko od sebe.

Vesnice je kus od nádraží, trčí jen kostel s novou věží – tu původní strhla před pár lety vichřice. Moc nesejde na tom, kterým směrem se vydáte, úzkých asfaltek bez aut se zde klikatí spousta. Zkuste to třeba podle krásy názvů vesnic. Kolem kopce Družstevník do Vajglova, vsi hodné svého jména. Zastavte se na jedno ve zdejším legendárním hostinci U Zaka. 

Za kopcem stojí Sovinec, což je takový správný hrad, který má vše, co má hrad mít. Věž s dalekým rozhledem, obehnán hradbami a příkopem. Žije u něj – jak si sám říká – Jindra ze Sovince.

Už za socialismu se svou ženou Agnes pořádal výstavy evropské úrovně. Od té doby se pan Jindra-Jindřich Štreit proslavil – jeho fotografie obyvatel kraje visí v mnoha světových galeriích. Na Sovinci zůstali a výstavy chystají stále.

Jindřich Štreit říká, že posledních dvacet let vidí jen pozitivně, kraj se změnil k lepšímu. Domy se opravují, život se zvedá. Chalupáři opravili řadu domů, místní se snaží zakládat malé firmy.

V okolních vsích žije řada tvořivých lidí, díky kterým z cyklistického sedla uvidíte víc hezkých věcí. Třeba v Ryžovišti, kde starostka Eva Lašáková společně s místními občanskými sdruženími a obyvateli shání peníze na stavbu altánů s výhledem do kraje a opravu památek. Nebo ve Stránském, kde manželé Křenkovi opravují kaple, rybníčky a objíždějí obyvatele s prosbou, zda by nepřispěli na vydání knihy místního historika.

A pak je tu Jiříkov s vesnickou galerií, která je protipólem práce Jindřicha Štreita. Řezbář Jiří Halouzka tady stvořil ve spolupráci s nejslavnějším místním rodákem Járou Cimrmanem patnáctitunovou sochu děda Praděda, kolotoče, sochu velblouda, oboru daňků, pozorovatelnu a 236 soch betlému v životní velikosti. Místo průvodce zkuste ve stodole-galerii zmáčknout vypínač a možná dostanete přednášku z reproduktorů. Tahem zapni.

Nejkrásnější nic

Velbloudí-křesťanská galerie není cíl výletu. „Ruda, to je nejkrásnější místo v Jeseníkách, vlastně ve střední Evropě,“ říká pan Jindra ze Sovince o tamější křížové cestě.

Je kousek odtud, na kole hodina. Stojí tu od 18. století, kdy uničovský rychtář poděkoval Bohu, že mu nesebral život při pádu do rokle. Zástupy lidí přijíždějí pouze během každoroční pouti. Jindy tu potkáte snad jen zedníka, který dělá nové omítky v kostele, aby to během pouti vypadalo co k čemu. Začne vám vyprávět, že moc turistů sem nejezdí, což je škoda, protože křížová cesta léčí rány na srdci. Chodí po ní často.

Žádná štreka do prudkého kopce, spíš po palouku, ale záda bolí a tlačení vozíku s manželkou mu bere víc sil než dřív. Dcera jim ve stáří nepomůže. Jen tak šla, po krajnici, prostě jen tak, a ten řidič byl opilý, a ona jenom tak šla, až úplně po krajnici.

Zastavení začínají hned před kostelem, u plotů a zahrad, jinde taková neuvidíte: pískovcové plastiky na docela vysokém podstavci, který se rozšiřuje do tvaru připomínajícího srdce.

Do kalvárie, na holém, jen mírně oblém vrcholku vysoko nad Hanou, občas uhodí blesk. Jinak je to docela obyčejný kopec. Na jedné straně rovná Haná, na druhé táhlé louky Nízkého Jeseníku, kde leží to zdejší nejkrásnější – totiž nic. Ono nic, na které vás místní budou rádi upozorňovat a které je tím něčím, pro co sem má cenu jet. Stojíte na kopci a nevidíte lidské stopy. Žádné stožáry, žádný hluk. Jen studený vítr od hřebenů Jeseníků, který přináší černé mraky.

Jak se tam dostat

Dětřichov nad Bystřicí

Železniční trať spojuje Opavu s Olomoucí. Vystoupit je nejlepší v Dětřichově nad Bystřicí či Lomnici u Rýmařova. Do kraje zajíždí několik autobusů z Olomouce.

Jak na to

Ze železniční stanice v Dětřichově nad Bystřicí se na kole po úzkých asfaltkách vydejte na západ, směrem k Rýmařovu.

Kde se ubytovat

Penzion Pod Křížovým vrchem. Ubytování a strava nedaleko křížové cesty. Druhý den můžete na kole pokračovat na severozápad směrem k Jeseníkům. Více na www.penzionruda.cz.

Co neminout na Bruntálsku

Sovinec

Navštívit hrad je nejlepší o víkendu, kdy se tu koná jarmark, soutěž rytířů nebo třeba Festival práva útrpného (lámání v kole, natahování na skřipec apod.)

Pradědova galerie Jiříkov

Osm soch zapsaných v knize rekordů, obora daňků a vyřezávaný betlém oceněn na sympoziu v Hradci Králové titulem Největší betlém na světě.

Uhlířský vrch u Bruntálu

Při prvním pohledu na řady paneláků to tak nevypadá, ale město Bruntál je příjemnější než jeho pověst. Najdete tu zámek s muzeem i historické náměstí se zajímavou moderní kašnou (a taky je tu akvapark). Nad městem stojí kostel na Uhlířském vrchu, odkud je pěkný výhled na Jeseníky.

Silážní střela

Každoroční bruntálská akce, výběh na silo. 264 schodů, závodit může každý. Rekord: 56 sekund.

Muzeum vidlí a vidláctví Lichnov

Nachází se zde několik tematických expozic: Vidlákova chýše, Týrané vidle, Puncované vidle, Mechanické vidle či Preparovaní vidláci. Muzeum nabízí doživotní útočiště pro vaše vidle.