YES, PRIME MINISTER: Prezidentský kandidát Jan Šinágl: "Existence KSČM je ostudou naší země."

Politický aktivista a nezávislý publicista Jan Šinágl se narodil roku 1952 v Berouně. Vyučil se zámečníkem, ale živil se také jako montér, kreslič a informatik. Roku 1982 emigroval do švýcarského Lucernu, kde se věnoval činnosti v několika československých spolcích a přispívání do krajanského tisku. Od svého návratu z emigrace po sametové revoluci se věnuje antikomunistickému aktivismu, vypracoval také několik peticí. V roce 2011 se Šinágl zúčastnil srazu KSČM na kterém držel vlajku s komunistickým znakem, kterou v jednom okamžiku otočil a na její druhé straně se objevil znak nacistického Německa jako přirovnání komunismu k nacismu. Dostal se také do konfrontace s bývalým předsedou vlády Jiřím Paroubkem. Kandidaturu oznámil v září na svých webových stránkách.

Co vnímáte jako hlavní poslání prezidenta a jeho povinnost vůči občanům?

Ve všech ohledech být mravním, morálním příkladem a symbolem s povinností v tomto smyslu konat, sloužit zemi, tedy i jejím občanům a být symbolem naděje na obnovu dobrých mravů v zemi.

Co považujete za své nejsilnější přednosti a výhody oproti ostatním kandidátům?

Hodnotit sám sebe nepovažuji zrovna za přednost, stejně tak jako by bylo chybou nehovořit o mém dvacetiletém působení v zahraničí, tak o mém desetiletém pobytu v České republice. Archiv mého webu přináší dostatečné množství důkazů jak v oblasti mé nezávislé publicistické činnosti, tak v oblasti mé občanské angažovanosti. Chlubit se a poukazovat na skutečně odvedenou práci je rozdíl. Pokud to dokáží rozlišovat i voliči, bude to pro průběh voleb jen dobře.

Jaký máte pohled na zavedení školného a směřování školství v ČR vůbec?

Jsem pro zavedení rozumného školného, s výjimkou sociálně slabých. Nabídka studia zdarma vede nutně, jistě ne u všech, k zneužívání a nevážení si jí. Obávám se, že kapacita českého školství značně převyšuje poptávku, resp. je nevyvážená. To nemůže nezanechat stopy na menší náročnosti přijímacích zkoušek a studia, kdy počet studentů je vnímán jako nezbytný „ekonomický prvek“ k zachování existence školy, gymnasia či univerzity. Obávám se, že dnešní kvalita vzdělání absolventů škol nedosahuje té dřívější, která opět nedosahovala kvality absolventů škol z doby první republiky. Reformy v tomto směru budou jistě nutné i s ohledem na demografický vývoj obyvatelstva, kdy by se měl opět podpořit rozvoj učňovského školství. Země plná lidí s vysokoškolskými tituly ještě neznamená automaticky garanci úspěšné společnosti, tím méně, pokud za tímto titulem nebude odpovídající vzdělání a vystupování. Nadneseně řečeno, hrozí nám „zemědělci ve Ferrari a vysokoškoláci bez adekvátní práce“ - vyjma špičkových o které bude zájem vždy a kterých nebude nikdy dostatek. Platy ve školství jsou skandálně nízké, stejně tak jako je alarmující počet učitelů, kteří byli členy KSČ či jsou dokonce členy KSČM. Výchova a vzdělání je rozhodující pro budoucnost země. Bohužel i školství je nemocné tak jako společnost. Kvalita většiny učitelů má značné reservy stejně jako způsoby vyučování. Je to komplexní problém, proto jej lze řešit jen komplexně. Připomínám výrok K.H.Borovského: „Na světe jsou jen dvě politické strany – slušných a neslušných občanů. Rozeznáte je podle jejich vztahu ke školství.“ Tzn. výchova, vzdělání, kultura – a především osobní příklad.

Jakou věc byste na České republice změnil, kdybyste měl neomezené možnosti?

Minimálně tři věci: obsah a styl práce veřejnoprávních médií a médií vůbec, které mají rozhodující vliv na chování, myšlení a způsoby obyvatelstva. Měly by do určité míry převzít „výchovnou roli“ ve všech rovinách, být skutečným, nezávislým „hlídacím psem demokracie“. Společnost je mravně zdevastovaná. Média by proto měla svůj zásadní vliv využít a ne být prvkem, který tuto morální a mravní devastaci země z velké části podporuje vědomě či nevědomě. Jako příkladnou, plnící svoji veřejnoprávní roli, bych uvedl např. televizní stanici ARD ze SRN. Dále zákaz práce všech bývalých členů KSČ v justici, orgánech a institucích země a zavedení přímé volby na všech úrovních.

Jak hodnotíte působení předchozích dvou prezidentů Havla a Klause?

Český člověk má v povaze požadovat maximum od druhých, kritizovat, ale už ne přiznat si, zda sám koná vše pro nápravu věcí veřejných, tedy jestli plní své občanské povinnosti. Demokracie je především o povinnostech, určují a ovlivňují kvalitu práv občanů. Samozřejmě president Václav Havel měl udělat více ve věci zákazu komunistické strany. Zůstane zřejmě nezodpovězenou otázkou zda vůbec mohl, či chtěl? Dle mého názoru si byl dobře vědom stavu společnosti a role, která mu byla přisouzena. Volil tedy cestu reálně možného, než chtěného, ale nerealizovatelného. Byl si jistě vědom i jisté bezmocnosti v roli do jaké se dostal politickou dohodou s představiteli KSČ v tak přelomové době a kterou na sebe vzal podobně jako kdysi president dr. Emil Hácha. Na druhé straně vykonal na mezinárodním poli pro naši zemi neskutečný kus práce. Dobře to vyjádřila paní Věra Čáslavská: „Zasadil naději pro naši zemi a je na nás, aby neuvadla a začala vzkvétat.“

Můj pohled na prezidenta Václava Klause je zcela jiný. Je nejvyšším reprezentantem země a ve vysokých funkcích nepřetržitě od roku 1989. Pokud se jedná o zemi s takovou korupcí, nefunkční justicí, vysokou kriminalitou a zadlužeností, nemůže za tento stav nenést žádnou odpovědnost. Naopak, je nejvyšším představitelem těchto nemravných a nedemokratických poměrů, které by nikdy nedopustily, aby v nejvyšší ústavní funkci byl člověk s nezpochybnitelným charakterem a který by je jím ohrožoval. Je jejich vyvoleným reprezentantem, který jejich činnost politicky kryje. Jeho dobré vztahy s Moskvou jsou varující. Ostatně v době totality byl Václav Havel ve vězení. Václav Klaus mohl bez problémů absolvovat stáže v kapitalistické cizině.

Základem demokracie je funkční právo. Komunisté v roce 1948 demokratickou justici zlikvidovali, dobře věděli proč. My jsme ji po roce 1989 převzali i s jejími mnoha nedemokratickými zákony. Nemůžeme se proto divit stavu práva a právem si proto klást otázku kdo se stal skutečným vítězem tzv. „sametové revoluce?  

Vystupujete proti dluhové politice. Jaké byste vládě navrhl řešení?

Rozhodně ne zvyšováním daní občanům, kdy vláda získá zlomek toho, co by získala, kdyby dokázala uhlídat každoroční rozkrádání stovek miliard ze státního rozpočtu. Proč nezkusit už jednou osvědčený recept, který byl na mém webu v jednom komentáři připomenut: „Hospodářský zázrak nastartoval ministr (později kancléř) Eduard,  zavedením nových a nikde nevídaných hospodářských opatření. Jejich podstatou bylo: a) 100% zdanění zisků bank, podniků a dividend, pokud nešly na nové investice b) 95% zdanění příjmů větších než 6000 DM ročně (později se to zvýšilo na 25 000DM). Zajímavá na celé věci je skutečnost, že kancléř Eduard neřešil situaci jako naši vládci zavedením DPH s 20 nebo i více procenty, ani snižováním daní pro bohaté, nýbrž činil přesně naopak a šel tam kde peníze jsou.“ Je to o chtěném a reálně možném. Změnit to lze až budou na odpovědných místech naší země skuteční odborníci a skuteční reprezentanti vůle občanů ochotných sloužit zemi. Ne svým „nikdy dost plným, resp. bezedným kapsám“ aniž by společnosti nabídli tomu odpovídající protihodnotu. Země, která bez odporu dopouští vládu zlodějů a podvodníků, nemůže skončit dobře. Bohužel na to vždy doplatí ti nejméně vinní. Svůj díl viny za daný stav máme každý z nás.

Aktivně se věnujete antikomunistickým protestům. Jak se díváte na existenci této strany nebo na kandidaturu bývalých členů KSČ?

Existence KSČM je ostudou naší země. To, že její bývalí i dnešní představitelé obsazují důležité funkce či na ně kandidují v době, kdy Ústavní soud zákonem prohlásil tuto ideologii za zločinnou a odsouzeníhodnou, je smutným obrazem morálního stavu naší společnosti. Měla být hned v listopadu 1989 zakázána a její nejvyšší představitelé obžalováni a potrestáni. Byl to nutný mravní imperativ doby, se kterým se dalo začít zcela jinak. Zlo se nepotrestalo a zákonitě rozmohlo. Umíte si snad představit, že by v Německu po skončení II. světové války kandidovali do Spolkového sněmu členové NSDAP či jednotek SS? Je to neoddělitelnou hanbou a urážkou všech nevinných obětí zločinné, komunistické ideologie. 

Jak se bráníte kritice vašich oponentů za vaši údajnou inklinaci k neonacistickým idejím?

Nemám potřebu bránit se nesmyslné, účelové až hloupé kritice. Vítám ji, dává mi o to větší možnost usilovat o pravdu – i o nás  a našich dějinách. „Pravda vyjde najevo jako olej na vodu“, byla poslední slova Jana Antonína Bati. Země, která se stále brání pravdě a žije ve lži, nemůže mít žádnou nadějnou budoucnost, pokud vůbec nějakou. V tomto smyslu jsem optimista.

Nemohl bych jinak dělat to co dělám – chci-li být hrdý na to, že jsem Čech a ne se za to muset stydět. Žijme tak, abychom se za své životy nemuseli stydět a abychom předali něco hodnotného těm co přijdou po nás, stejně jako tomu bylo u našich předků. Život především tvoří, buduje, je o poctivé práci. Jen existovat a konzumovat je málo a ke skutečnému štěstí nikdy nemůže vést. Každý máme svoji volbu a svoji odpovědnost. Je to stálá výzva – přijal jsem ji.