KOMENTÁŘ: Kdo bude hrát první housle české zahraniční politiky?

Pražský hrad, Strakova akademie, Černínský palác či ministerstvo v ulici Na Františku – aneb kde všude se snaží rozhodovat o vizích a prioritách české zahraniční politiky. Bojujeme za lidská práva, nebo vábíme investory a hledáme nová odbytiště? Dlouholetý kompetenční spor čeká zajímavé pokračování – dva prezidentští finalisté se budou muset shodnout na jednotné linii české zahraniční politiky.

Prezident republiky zastupuje stát navenek, všechna s tím spojená rozhodnutí však vyžadují kontrasignaci premiéra či jím pověřeného člena vlády. V této souvislosti vyvstává otázka, kdo bude hrát pomyslné "první housle" – zda se Zeman podřídí názorům kabinetu, nebo se pokusí „svého“ ministra zahraničí odstavit na druhou kolej? Je nasnadě, že k názorovým střetům dříve či později dojde.

U mnoha témat by prezident a vláda mohli nalézt společnou řeč – například ohledně postojů vůči Bruselu či Izraeli. Některé otázky však koalici rozdělují (např. často zmiňovaný fiskální pakt) a Zeman bude mít ojedinělou příležitost zasahovat do poměru sil mezi Schwarzenbergovci a zastánci pragmatické linie ministra Kuby.

Kompetenční zákon

Bylo by chvályhodné, kdyby vláda jednou provždy vyřešila kompetenční spor mezi Ministerstvem zahraničních věci a Ministerstvem průmyslu a obchodu, a v budoucnu by nově vzniknuvšímu Ministerstvu hospodářství například odebrala agendu ekonomické diplomacie ve prospěch úředníků Černínského paláce.

V současné situaci je však jen těžko představitelné, že by Martin Kuba svěřil tak významné pravomoci svému konkurentovi a koaličnímu partnerovi v jedné osobě. Kompetenční zákon platí od roku 1969. Ne, tohle není překlep – klíčový předpis upravující fungování vlády se vážně datuje od doby vzniku České socialistické republiky v rámci tehdejší federace. Uznejte, že i po mnoha novelizacích by si tak zásadní dokument asi opravdu zasloužil zevrubnější reformu.

Velvyslanci

Vraťme se však k prezidentské kanceláři. Naše vztahy se zahraničím do značné míry ovlivňují i osobnostní kvality našich vyslanců a velvyslanců. Praxe jejich jmenování dosud připomínala souboj o obsazení vyprázdněné trafiky výměnou za jiné ústupky a jmenování. Těžiště výběru vrcholných diplomatů se poslední dobou vychýlilo ve prospěch Pražského hradu a nyní můžeme jen napjatě očekávat, jak se k tomu postaví nová hlava státu – avizovaný přesun agendy přípravy prezidentských milostí na Ministerstvo spravedlnosti budí optimistická očekávání, její politický styl ale u mnohých vyvolává i jisté pochybnosti.

Zemanem proklamované sympatie k poloprezidentskému systému obavy ještě umocňují. To, že bude přímo zvolený prezident jednat na hraně naší ústavy a pokusí se ze svých pravomocí vytěžit maximum, je vcelku pravděpodobné; nanejvýš nešťastné by však bylo, pokud by tak činil i v otázkách zahraniční politiky státu.

Téma souladu postojů uvnitř kabinetu a ve vztahu k prezidentovi tak zůstává nadále aktuální – účinnou protiváhou příliš silnému prezidentovi by měla být jednotně smýšlející vláda. Současná nestabilita tak hraje do karet právě Miloši Zemanovi. Zahraničněpolitická nejednotnost je již takovým českým folklórem. Problém spočívá v tom, že to politické strany kvůli nezájmu občanů ani příliš netrápí…

_______________________________________________________________

Bottom line: Půjde Zeman ve šlépějích svého předchůdce? Bude nejaktivističtějším prezidentem, nebo snad všechny překvapí svou zdrženlivostí?