Čím také Poláci krmí Italy aneb nesentimentální pohled na koninu

Jednou z atrakcí, kterou si užívají obyvatelé slovinské Lublaně a informovaní návštěvníci, je relativně nenápadný stánek uprostřed parku Tivoli v centru města. V kteroukoli denní i noční dobu se tam dá koupit vynikající obrovský hamburger – z koňského masa. Je to oblíbené místo zejména na zakončení flámu. Zálibu v koňském mase mají Slovinci společnou s Italy, kde je největší trh v Evropské unii s tímto zvláštně strukturovaným, nasládlým masem.

Aféra s koňským masem tajně dodávaným do hamburgerů, lasaní a dalších potravin, která vypukla na britských ostrovech, může ilustrovat, jak je Evropská unie vnitřně kulturně rozdělená a jak zároveň nefungují její kontrolní mechanismy. Ve Velké Británii a Irsku je požití koňského masa v podstatě tabu.

V některých výrobcích označených jako hovězí byl podíl koňského masa až sto procent. Evropská komise včera vydala prohlášení, že výskyt koňského masa v produktech deklarovaných jako hovězí nebyl problém zdravotního ohrožení – kromě klamání zákazníka šlo ale hlavně o nevědomé porušení společenského tabu. Asi jako kdyby ortodoxní žid nebo islamista snědl vepřovou šunku v domnění, že jde o kuřecí salám. A pokud se dnes Francouzi tváří, že jim koňské maso vadí, tak jsou pokrytci, protože jejich trh s koňským masem je po tom italském druhý největší v Evropě.

Aféra se dotýká postkomunistické střední Evropy, protože Polsko před pár lety předstihlo v produkci koňského masa dlouholetou jedničku EU, Itálii. Třetím největším producentem této potraviny je Rumunsko. V Evropské unii se ročně porazí zhruba 200 000 koní. Polsko nemá dostatek certifikovaných jatek, takže se tisíce živých koní vozí stovky kilometrů v tristních podmínkách na jatka do zahraničí.

Podle polské státní Agentury zemědělského trhu vývoz polských koňů do Itálie roste. Jen se o tom příliš nemluví, protože v Polsku má kůň podobně tradiční a kulturní postavení jako v Británii – jako nerozlučný přítel a člen sedláckých rodin i jako staletý souputník kdysi proslulých polských husarů. Zajímavá je proto historie koně jako polské vývozní suroviny. Ve snaze získat cenné devizy začal v šedesátých letech socialistický režim chovat koně, po kterých byla poptávka ve Francii, Belgii a Itálii. Dnes jsou na jeho chovu závislé tisíce farmářských rodin.

I když polské koňské maso bylo chvíli v podezření, nyní se zdá, že to, co Britové a Francouzi konzumovali jako hovězí, bylo koňské maso z Rumunska. Podle tamního dohledu má 25 rumunských jatek certifikát na porážku koní a vývoz koňského masa do EU. Rumunský premiér Victor Ponta se včera ohradil proti tomu, že by šlo o podvod spáchaný v Rumunsku. A může mít pravdu. V nepřehledném řetězci, který začíná na rumunských jatkách, figuruje kyperský překupník, nizozemský dodavatel, francouzská firma Comigel a lucemburská továrna vyrábějící zmražený produkt pro britskou dceru nadnárodní potravinářské firmy Findus.

Podle rumunského deníku Ziarul Financiar Rumunsko, jehož obyvatelé většinou nemají ke koňům tak sentimentální vztah jako Poláci, ročně vyveze koňské maso za 10 až 12 milionů eur. Rozdíl mezi koňským a hovězím masem je 1,5 eura na kilogram. Motivace k tomu, zaměnit levnější koňské za hovězí, by tu tedy byla, ale verva, s jakou se rumunští politici pustili do obhajoby svých ekonomik, svědčí o tom, že východní členové unie odmítají automaticky hrát roli toho špatného. Stejně motivovaný jako rumunský výrobce mohl být kterýkoli z obchodníků ve výše uvedeném řetězci.

Ovšem viděno globálně, je evropský spor o koňské maso kapkou v moři podobně jako řada jiných problémů. Konina je hlavní zdroj masa pro obyvatele zemí střední Asie a největším trhem je Čína. Tradičně se jí i v Jižní Americe. V prvních osmi zemích pomyslného žebříčku koňských spotřebitelů se sní ročně 4,7 milionu koní. Těch 200 000 evropských je proti tomu jen tenké kolečko salámu.