Předvolební Itálie: Náhle tolik volných křesel najednou

Takovou chladností a šetrností, se kterými se česká média zabývala demisí papeže Benedikta XVI. jsem byl velmi překvapen. Samozřejmě zde nelze očekávat takovou pozornost, jaká je v Itálii zcela běžná u každého papežova kroku, natož takového významného a historicky přelomového.

Ačkoliv jsem zvyklý na zdejší vlažný přístup k Vatikánu a, obecněji, vůči jakékoliv údajné svatosti něčeho, ať již v náboženství nebo v politice, které sleduji se zájmem a i určitou sympatií, přesto jsem se tomuto slabému zájmu divil. Zejména kvůli tomu, že při troše hlubšího bádání musí každému reportérovi být jasné, že hlavní důvody papežova odchodu pravděpodobně nejsou únava a touha po poklidném životu starého intelektuála.

Otevřít pokladnu

Podle mnohých je třeba příčinu hledat spíše v problémech, kterými si vatikánské finance nedávno musely projít. Je mi známo, že si  Češi velmi libují ve zkoumání a řešení toho, kdo co komu ukradl. Avšak když se taková lahůdka prezentuje dokonce v žlutobílé barvě Církve Římskokatolické, najednou je Čechům docela lhostejná. V Českých médiích jsem se s informací, která vrhá zcela jiné světlo jak na papežův mimořádný čin, tak na celou katolickou nomenklaturu, setkal jen v Respektu.

Někteří, nejen italští, analytici mají za to, že papež vzal na vědomí varování, které mu bylo dáno skandálem vaticanleaks. Tehdy byly některé jeho tajné dokumenty odneseny a publikovány na veřejnosti, za což byl později jeho majordomus Paolo Gabriele zatčen vatikánskou policií. Srozuměn s potřebou transparentnosti vatikánských financí vůči vnějšímu světu, jak vehementně žádala italská prokuratura. Ta zablokovala bankomaty ve Vatikánu na základě informace o podezření římského státního zastupitelství o údajnýchpřípadech praní špinavých peněz. Papež pochopil, že na tento boj nemá dost sil nebo možná i odvahy.

Tlaky na Vatikán

Italská centrální banka odmítla Deutsche Bank (zajímavé německé spojení s Římem), jedinému bankovnímu ústavu, který již léta spravoval systém bankomatů v malém státu, povolení k jejich provozování. Hlavně kvůli chybějící bankovní a finanční právní úpravě a příliš mírnému systému kontroly praní špinavých peněz. Kdo by ve Vatikánu rozhodl, aby se vyhovělo těmto vnějším požadavkům, bude muset čelit tlaku a útokům ze strany výše postavených členů Církve, kteří se jen tak nevzdají svého bohatého, klidného a před světem schovaného koryta.

Benedikt XVI. zřejmě pochopil, že dosavadní cesta nikam nevede, jen do zmaru a úpadku a že otevřít dveře Vatikánu světu bude dříve nebo později stejně nevyhnutelné. Rozhodl se však nechat tento těžký úkol někomu jinému a tím opět zklamal, jako když se kdysi nechal vtáhnout do mladých nacistů.

Loterie křesel

Další křeslo je tedy volné. A ne ledajaké, ale snad to nedůležitější a nejmocnější křeslo, alespoň v takové zemi, jako Itálie, mezi jejíž exportní klenoty patří speciality jako katolická církev a mafie. Zcela zvláštní spojení. Už jen toto vizuální přiblížení je rouhání. Jméno toho, kdo toto místo obsadí, visí ve hvězdách, ale již dnes víme, že z jeho přístupu a vztahu k tomuto mocenskému boji, mezi úzkou sektou konzervativních mocných monsignorů a reformám nakloněnou širší základnou, bude záviset osud Církve i jejího okolí.

Za zhruba týden se v Itálii uvolní ještě dalších 945 křesel, což je součet prémiových míst poslanců a senátorů italské parlamentní ligy mistrů. I v tomto případě platí, podobně jako ve Vatikánu, že kdo vyhraje tyto volby v době hlubokých a zneklidňujících ekonomických starostí, ten se dostane k jádru problému: poměrům v distribuci bohatství. Protože koneckonců o to jde a i zde bude odpověď k této zásadní záležitosti určovat, jak bude Itálie  pokračovat svou cestu v dějinách.

Ostrý boj

Touha stát se opatrovníkem této velké pokladny peněz (koneckonců Itálie má 60 milionů obyvatel a v evropském měřítku je to velká ekonomika) spustila boj, který je nelítostný, tvrdý a ostrý, jako může být každý politický boj, kde je ve hře hodně. Zároveň je zmatený, zuřivý a teatrální, tak jako může být jen politický boj v Itálii. Bersani, který byl proti Montimu během jeho vlády, s ním nyní koketuje. Ačkoliv voličů bude Monti mít dost málo (kdo by sakra volil svého insolvenčního správce) budou mu užitečné pro jeho sice dobré, ale ne zas tak jisté procento preferencí. Zejména když z druhé strany politického spektra jde Berlusconi, který ještě nedávno byl některými asi příliš předčasně považován za politickou mrtvolu.

Silvio teď dokázal několika účinnými, rychlými mediálními a televizními zásahy nečekaně zvednout svůj volební potenciál. Koneckonců je to jeho práce, a začíná zas dělat hluboké vrásky svým konkurentům. Odstraněn trapnými finančními skandály, Umberto Bossi, zakladatel a dlouholetý šéf populistické a xenofobní strany Liga severu, s jeho novým šéfem Roberto Maronim spojili síly s Berlusconim i přesto, že jeho strana slíbila, že s ním už nikdy jednat nebude. Situace je zmatená, aliance jsou nepřehledné a křehké, mění se příliš rychle: ještě nedávno Berlusconi tak silně kritizoval Montiho vládu, až ji nechal padnout, aby pak tomu samému Montimu nabídl stát se znovu premiérem. Ani Italové nevědí přesně co se děje, ale něco se tady děje. Je to historická chvíle, může to být nový začátek, nebo začátek nenávratného úpadku.

Král stárne, ať teď kralují mladí

K těmto již tak početným křeslům, o kterých bezpečně vím, že nebyla koupena v Ikei, je nutno připomenout prestižní a profesně zajímavé křeslo prezidenta italské republiky. Král Giorgio, jak ho korunoval The New York Times, kterému je pěkných a úctyhodných 88 let, uvolní své pořádně zahřáté místečko 15. května, snad i někomu  mladšímu poté, co tam seděl 7 dlouhých a těžkých let.

Vždyť ta samá politická třída nám neustále připomíná, že máme jít do penze, pokud se nám to vůbec podaří, čím dál později. Asi to někdo bere až moc doslovně. Nastal konečně čas nástupu mladší generace? V Itálii, a nejenom tam, jsme stále ovládáni poválečnou generací našich rodičů, kterým již je dost přes šedesát a měli by se už spíše stát prarodiči. Možná je to generační výměna, na kterou se čeká v celé Evropě - Itálie přeci není jediná země, která se potýká s demografickým problémem stárnutí své populace.

Umění odcházet

Mladí už tlačí na brány, ale staří se stále špatně smiřují s představou svého odchodu. I v českých poměrech můžeme klidně hned najít několik takových případů, třeba též u uvolňujícího se žádaného postu prezidenta republiky.

Umění odcházet, jak nám připomněl opravdový velký prezident, je těžké řemeslo, ale je osvobozující. Až přijde, přijde-li, chvíle, kdy to tato generace a ne jen několik moudrých starců pochopí, tak možná konečně překonáme tuto hlubokou a trvající krizi, kterou s sebou táhneme už dobrých 20 let, tedy od dob konce světa dvou supervelmocí.

Právě tehdy byla chvíle vhodná pro další výměnu, ale ke které se mladší generace nehlásila nebo jí to nebylo umožněno, a propásla tak čas své revoluce. Komunistické ideály padly a nebyly ničím jiným nahrazeny. Že by přišla chvíle té čekající revoluce? Koneckonců naši otcové měli svůj rok 1968, i když tady to mělo jednu reprízu v roce 1989, na Západě synové stále čekají na tu svoji.

947 křesel

Takže když připočítáme toto křeslo celkem to dělá 947 dobře placených fleků, které buď pohnou Itálií, anebo ji definitivně pohřbí. Chci být optimista a věřit, že žádná pijavice nechce vidět zemřít svého živitele, a ty italské pijavice jsou teď pořádně přisáté, je to přece velký kus dobytka. Nevíme co bude, ale i teď víme jistě, že nový prezident bude zvolen brzo po zvolení parlamentu, ve kterém s velkou pravděpodobností zasedne 20%, možná i více - někdo hovoří o mnohem vyšších číslech, ale prý nejsou zveřejněné, poslanců občanského hnutí Movimento 5 Stelle, Hnutí 5 hvězd.

Přirovnat ho k československému občanskému fóru by bylo až moc odvážné, ale jistý revoluční náboj rozhodně má. V Itálii, jak slyším i od svých přátel a známých, přibývá těch, kteří cítí, že je nutno prostě do toho radikálně zasáhnout. Toto hnutí je jediným větším politickým subjektem, který nemá nic společného se současnou italskou politickou garniturou tvořenou lidmi, kteří tam sedí už dobrých 20, někdy dokonce 30 a více let. A tato přednost se mnoha unaveným a znechuceným Italům líbí.

Že by štafeta žezla?

Od těch Italů, kterým se navzdory dlouhým letům slabého růstu, zvyšujícím se daním a škrtům ve veřejných výdajích, daří stále poměrně dobře nebo i velmi dobře - podle těsnosti propojení s mocenskou vládnoucí kastou, která sedí na truhle se zlatem - nelze očekávat žádnou volební akrobacii. Budou volit tak, jak vždy volili, vždyť přece volili to, co pro ně bylo výhodné a přínosné.

Na volební překvapení bychom se mohli těšit naopak od mladých, kteří se již cítí trochu staří a vidí vzdalující se sen samostatného a plnohodnotného života a od těch, kteří se vinou různých ekonomických propadnutí a nezdarů octli nebo se ocitají ve velké existenční nejistotě. Výsledek příštích italských voleb bude odpověďí na otázku, zda tato generace zoufalých povstane a rázně se přihlásí o své místo na výsluní, anebo zda to už definitivně vzdala. Spolu s jejich nesplněným snem o lepší budoucnosti by pak pomalu umírala i sama Itálie, pokud starší generace nepředá mocenské žezlo země a její budoucnosti do rukou svých dětí a jejich budoucích dětí.