V lednu tohoto roku se v České republice konala první přímá volba hlavy státu. Po sečtení hlasů bylo nakonec k samotné volbě puštěno devět kandidátů. V médiích byli pak tito kandidáti ze všech možných úhlů rozebíráni, diváci mohli v různých debatách či pořadech vidět, jak se jednotliví kandidáti prezentují na veřejnosti. Co však už drtivé většině voličů ušlo, byla možnost vidět svého favorita, jak se chová mimo televizní kamery. Tuto skutečnost nám odhalil až režisér Tomáš Kudrna, který se společně se svým týmem vydal do zákulisí prezidentské volby, aby divákům poskytl detailnější vhled do prostředí, ve kterém se  prezidentští kandidáti pohybují. Jak se mu to povedlo?

Profesionální prezidentské týmy vs. party nadšených dobrovolníků

V dokumentu sledujeme pouť všech devíti kandidátů, každého od chvíle, kdy ohlásil svou kandidaturu. Kudrna na úvod dokumentu velice dobře vystihuje, jak se k volbě stavěli jednotliví kandidáti. Zatímco někteří dávali od začátku přednost hospodským besedám, kde místnost byla sice naplněna k prasknutí, avšak diváků bylo například kolem padesáti, další dávali přednost pompézním otevřeným prostorám, kde ovšem v konečném důsledku bylo u některých kandidátů stejně očí v obecenstvu, jako u těch, kteří si pro svoje setkání vybrali hospody.

Režisér velmi dbá na to, aby divák viděl rozdíly mezi jednotlivými kandidáty. S přibývajícími ambicemi na post prezidenta jde ruku v ruce i větší tým, který má onen člověk k dispozici. Zatímco se například Táňa Fischerová radila s pár přáteli doma na poslední chvíli ohledně prezidentského spotu, Miloše Zemana podpořil celý tým odborníků a poradců.

Obecně se tak dostávají do konfrontace scény, kdy se pár lidí snaží udělat co je v jejich silách, aby co nejvíce pomohli svému kandidátovi, ale v porovnání s obrovskou mašinerií, která vyrostla kolem dominantnějších kandidátů typu Zemana či Fishera, je jejich práce jako souboj Davida s Goliášem. Je však poté krásné sledovat, jak jim sebemenší úspěch vykouzlí upřímný úsměv.

„Máme ještě čas na cigaretku?“

Nejvíce na dokumentu oceňuji určitý lidový podtext, který doprovází záběry ze zákulisí. Celý film je prosycen jakýmsi lehkým vtipem, ať už ony vtipy trousí sami kandidáti, či vyplynou z některých situací. Jsme tak svědky zákulisních konfrontací, například mezi Milošem Zemanem, vášnivým kuřákem a milovníkem alkoholu, a Jiřím Dienstbierem, abstinentem a nekuřákem. Z této směsi pak vzniká výbušnina v podobě slovních potyček, které mají v dokumentu opravdu hojné zastoupení.

Nelze však přehlédnout to, že režisér dává prostoru některým účinkujícím více, než jiným. Přistihl jsem se, že bych například uvítal více bloků se Zuzanou Roithovou či Vladimírem Franzem. Režisér dává přespříliš prostor „velkým“ kandidátům, jako je Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg či třeba Jan Fisher.

Nelze mu to mít však za zlé, protože například Miloš Zeman, ač bych jeho chování v zákulisí pojmenoval přinejmenším jako hulvátské, dokáže diváka velmi slušně pobavit svými bonmoty a slovními poznámkami k jiným uchazečům.

Kudrna neklade otázky, jen pozoruje

Film je primárně natočen jako časosběrný dokument, který mapuje prezidentskou volbu a její kandidáty od začátku do konce se všemi důležitými momenty, nicméně Kudrna ho koncipoval tak, že pouze pozoruje kandidáty, aniž by nějak vstupoval do děje otázkami a podobně.

Tvůrci navíc velmi často používají záběry událostí, které mohli diváci již v průběhu prezidentské volby vidět na svých domácích obrazovkách. Může se tak stát, že při téměř dvouhodinové stopáži bude návštěvník kina zejména v druhé půli, kdy se na plátno promítají záběry korespondující s druhým kolem volby, mírně znuděný. Není to ovšem nedostatkem zajímavého materiálu, nýbrž faktem, že tvůrci až příliš ukazují záběry a události, které už diváci viděli.

Je dobré, že nám dokument ukazuje prezidentské kandidáty jinak, než jak se prezentují před televizními kamerami. Je také dobré vidět, jaká atmosféra vládla v táborech jednotlivých kandidátů či jak se kandidátské týmy radily o tom, jakým způsobem přilákat co nejvíce voličů. Ano, tyto informace diváka opravdu na tomto dokumentu baví.

Zmíněných záběrů je v první půli požehnaně, nicméně půle druhá už nabízí pouze prostou rekapitulaci druhého kola volby s kapkou záběrů do obou táborů, jak vítězného tábora Zemanovců, tak do poražených tváří, které se přiklonily ke Karlu Schwarzenbergovi. Troufám si tvrdit, že pokud by tvůrci přidali do snímku více pikantností a informací, o kterých by se obyčejně společnost nedozvěděla, byl by konečný dojem z dokumentu jiný. Protože současný dojem lze charakterizovat slovem „rozpačitý“.

Vtipné scény opepřeny drsnou realitou

Navzdory „pozorovatelskému“ stylu dokumentu jsou tu však scény, které i přes určitou dávku vtipu jasně poukazují na to, jak může být taková prezidentská volba drsná. Kudrna sází totiž na fakt, že divák je člověk inteligentní a umí číst mezi řádky. Servíruje tedy scény tak, aby poukázal na špínu, která sem tam prolézá chtě nechtě na světlo, a kterou se snaží političtí kandidáti velmi schopně zamaskovat. Příkladem za všechny může být příchod pana Šloufa do tábora vítěze prezidentské volby Miloše Zemana, či vyjadřování podpory poražených kandidátů z prvního kola jednomu nebo druhému postupujícímu.

Tvůrci výborně pracují s faktem, že ukazují divákům jinou tvář jednotlivých kandidátů. Dokument se tak stává základem k tomu, aby si člověk položil otázku, jestli v prvním, či druhém kole opravdu volil toho samého člověka, kterého znal z televize a z billboardů před koncem voleb, či by si svou volbu ještě rozmyslel. Pak už je na každém, kdo odchází z kina, aby si sáhl do svědomí a s čistou hlavou si na tuto otázku odpověděl.

Kudrna ve výsledku natočil český komerční dokument, který už dlouho nebyl tak upřímný a tolik odhalující nové skutečnosti, ale zároveň i dokument s nevyužitým potenciálem v podobě absence šokujících informací a faktů, které by divákovi otevřely údivem ústa.

 


Bottom line: Jestli se tedy rozhodnete dokument shlédnout, odpovězte si na otázku a klidně se s námi i podělte o odpověď: Volili jste dobře?

 

Stránka filmu na CSFD.cz