Abe to belo brzo a belo teho hafó!

Kdy pípne kuře naposled? Na kase v supermarketu. Tenhle vtípek je přesný, nepostihuje akorát fakt, jak rozličné podoby kuře při tom posledním pípnutí může mít.

Do půlky minulého století se prodávala drůbež vlastně jen v celku a teprve od padesátých let přišla na pulty zvlášť stehna, křídla a prsa. A posléze také separát: tedy rozšmelcované zbytky masa, které zůstaly na kostech a oddělí se od nich až mnohabarovým tlakem.

Právě kvůli existenci separátu dnes můžou ono poslední pípnutí vydávat párky podivné slabé chuti, jejichž hmota je homogenní, jako by ji někdo odlil z umělé hmoty. Zatímco na řezu párku ze skutečného masa je patrná jakáž takáž struktura, z níž se dá vyčíst část výchozích surovin, u párku separátového se musíte obrátit na obal, kde je uvedeno složení výrobku. To většinou rychle osvětlí nezvyklé chuťové a čichové vjemy, které separátová uzenina nabízí. Aby držel párek pohromadě, přidávají se do hmoty rozličná zahušťovadla, kvůli zakrytí bledničkového odstínu pak barviva, glutamát, aby se zesílil náznak chuti...

Fakt, že výše uvedené důvody vešly poslední dobou ve veřejnou známost, způsobil,že se ze slova separát stalo takřka sprosté slovo. Což se výrazům z oblasti potravinářské technologie většinou nestává.

Slovo separát zároveň funguje jako zaklínadlo: zavírá totiž dveře k většině lidí z masného průmyslu. Nechtějí o ní mluvit a nedejbože, kdybyste chtěli výrobu separátu dokonce vidět. Trvalo to dva týdny a desítky telefonátů, než jeden z mnoha závodů, kde se separát vyrábí, souhlasil, že dovnitř pustí novináře. Tím jediným statečným je modřická zpracovna Vodňanské drůbeže. V ostatních případech byla odmítnutí skoro identická, dají se shrnout do třech typů odpovědí: „Nemáme o publicitu zájem.“ „To by nám nic dobrého nepřineslo.“ „Máme podporovat ty bláboly, co píšete?“

Od kuřete po separát. Jak se vyrábí růžová hmota

Dalších 8
fotografií

Výrobci separátových uzenin svoje produkty hájí, kudy chodí. Pokud však dostanou šanci odkrýt karty a ukázat, jak separát vzniká, a vyjádřit se k němu v konfrontaci s potravinářskými technology z akademické půdy, nemají, až na čestné výjimky, odvahu ji využít. Vlastně se jim ani nedivím. Zboží, které produkují, je velmi často ukázkou toho, jak hluboko může ležet dno kvality potravin (samozřejmě v mezích zákona).

Žvýkajíc jeden ze separátových párků, vzpomněla jsem si na zápisky Lubomíra Skácela z Loučan, které vyšly v letošním Hanáckém kalendáři. Pan Skácel v nich kromě jiného vzpomíná na jídlo za časů svého mládí. O dnešní stravě v tomto kontextu říká, že jde jen o to, „abe to belo brzo a belo teho hafó“. Čímž velmi přesně postihuje potraviny z kategorie, do níž patří separátové uzeniny. Za málo peněz si jich můžete koupit spoustu, ale užitek pro tělo je z toho, ve srovnání s párky z masa, dosti pochybný.

VŠE O SEPARÁTU VČETNĚ REPORTÁŽE Z JEHO VÝROBY NAJDETE V HOSPODÁŘSKÝCH NOVINÁCH A MAGAZÍNU VÍKEND. VYCHÁZÍ V PÁTEK 17. 5.