PĚT CITÁTŮ: Turkům dochází trpělivost. Jsme svědky "tureckého jara"?

Když jsme v roce 2011 v médiích sledovali události tzv. arabského jara, málokoho nejspíš napadlo, že by se protesty a demonstrace podobného rázu mohly rozšířit i do Turecka. Do země, která je dlouhodobě stabilním partnerem západních zemí, a to nejen díky spolupráci s USA v Severoatlantické alianci. Dva roky nato, na začátku tohoto června, jsme ale byli svědky protestů proti turecké vládě, které přišly jako blesk z čistého nebe. Do jaké míry se dá říci, že demonstrace v Turecku opravdu byly pokračováním arabského jara nebo „tureckým jarem,“ jak je někteří nazývají, a jaký mají tyto události vliv na Turecko samotné?

Protest, který začal na konci května, zpočátku vypadal zcela nevinně. Skupinky lidí v Istanbulu se shromáždily, aby vyjádřily nesouhlas s plánovanou demolicí jednoho z posledních parků, který byl v tomto tureckém velkoměstě doposud zachovaný. Docela normální využití práva na pokojné shromažďování a svobodu projevu, dalo by se říct.

Jinak to ale viděla turecká vláda. Proti lidem, kteří v parku Gezi u námestí Taksim přebývali už několik dní (díky čemuž byli srovnávaní s hnutím Occupy), totiž 31. května turecká policie použila chemické spreje a slzný plyn, zatímco uzavřela všechny možné východy z parku ven. Že tato reakce byla přehnaná, bylo očividné, a tak si turecká vláda a posléze především její šéf, premiér Recep Tayyip Erdogan, vysloužili kritiku z mnoha stran.

Od protestu v parku k demonstracím v celé zemi

Důležitější ale bylo to, že byla poměrně kontraproduktivní. Jestli dokázala zamezit poklidnému protestu v Istanbulu, tak podnítila mnohem větší nepokoje, a to doslova po celém Turecku. Jejich motiv se ale mezitím přesunul od nesouhlasu s developerským projektem k nesouhlasu s vládou, jejími reformami a způsobem řízení země. Rovněž tyto demonstrace se vláda snažila potlačit.

„Mezi protestujícími jsou extremisté, někteří z nich jsou navíc zapleteni v terorismu,“ zdůvodňoval to premiér Erdogan. Její brutální zásahy proti demonstrantům a nehody způsobené násilnými protesty si vyžádaly nejméně dva životy a více než 1500 zranění, jak uvádí na svých stránkách Amnesty International, a ustaly až po premiérově omluvě.

Motiv demonstrací se tedy podobá těm, které se během arabského jara udály. Lidé bouřící se proti své vládě a režimu, bojující za svá práva… „Ti, kteří současné protesty nazývají tureckým jarem, Turecko vůbec neznají,“ prohlásil přesto premiér Erdogan. Možná ale potřeba důkladně Turecko znát není tolik nutná.

I jiné aspekty napovídají, že považovat několikadenní demonstrace (jakkoliv byly rozšířené a reakce na ně brutální) za pokračování vlny bojů proti diktátorským režimům, je mírně nadsazené. Turecko stále ještě je demokratickou zemí, a míra porušování lidských práv v této zemi není přes svou závažnost v porovnání s bývalými režimy jiných arabských států tolik alarmující. Protesty ale především poukázaly na mnohé politické problémy, se kterými se Turecko v současné době potýká.

„Sekulární“ vláda prosazuje regulace založené na Islámu

Mohlo by se totiž zdát poněkud zvláštní, že kvůli policejnímu zásahu proti několika Turkům stanujícím v městském parku se strhne taková lavina nepokojů. Ty by ale dost možná dříve či později přišly tak jako tak, pod jinou záminkou. Atmosféra v Turecku je napjatá již delší dobu. Po několik let je hlavní a nejsilnější tureckou politickou stranou tradiční AKP. Ačkoliv se snaží si oficiálně zachovat svou náboženskou neutralitu, je více než jasné, že se jedná o islamisty.

S tím, jak strana po dlouhou dobu nabírala moc, se jí také postupně dařilo svou konzervativní politiku prosazovat, s čímž především v poslední době nesouhlasí mnoho občanů zakládajících si na tom, že jejich režim je sekulární. „Spousta sekulárních Turků si stěžuje, že vláda zakořeněná v islamismu netoleruje kritiku a rozličnost životních stylů. Erdoganovův neoblomný a hrubý postoj tváří v tvář demonstrantům tyto domněnky zatím potvrzuje,“ všímá si Fadi Hakura, zahraniční zpravodaj přispívající do deníku Guardian. Lidem dochází trpělivost spolu s narůstajícím počtem opatření.

Vláda měla v úmyslu zakázat v Turecku alkohol, navrhovala zrušení možnosti potratů, má neúměrně velký vliv na tisk (počty uvězněných novinářů v Turecku jsou podle některých zdrojů srovnatelné s těmi v Iráku). Ošetřeny jsou i kurióznější věci – Turkish Airlines například zakázaly svým letuškám používat červenou rtěnku.

Své rozhořčení vyjádřil ve veřejné diskusi serveru Guardian.co.uk Ekin Turesay: „Omezení užívání alkoholu je jedním z důvodů, proč je veřejnost tak naštvaná. Začalo to jako návrh úplného zákazu, díky tlaku veřejnosti nakonec ale prošla jen „omezení.“ Jo, a věděli jste, že naše národní pití je teď jogurtový nápoj Ayran místo široce oblíbeného likéru Raki? Ano, protože Erdogan to tak řekl.“ Ačkoliv může jít o maličkosti, Turci si jich všímají; v posledních měsících se jich nastřádalo mnoho a zákrok proti protestujícím v istanbulském parku byl nejspíš jen tou pomyslnou poslední kapkou.

Turci smířlivost západních zemí nesdílejí

Není divu – stále posilující se autorita AKP spolu s narůstající tendencí vlády přiklánět se k nábožensky založeným opatřením jde proti smyslu moderního Turecka tak, jak ho vnímají nejen jeho občané, ale i okolní svět. Snaha Turecka o fungující demokratický systém a dodržování lidských práv je výsledkem výhodných vztahů s Evropskou unií, které jsou tímto stavem podmíněny. (To, že je ale EU za to, že situace Turecku rozhodně není ideální, možná i ráda vzhledem ke svým nesplněným a snad i nesplnitelným slibům ohledně jeho členství, je věc další.)

Stejně pro USA je Turecko důležitým partnerem v NATO i spojencem v regionu, což se ukázalo během konfliktu v Sýrii. Je možné, aby se tyto vztahy změnily? Těžko říct. Ekonomické a bezpečnostní vazby s Tureckem jsou pro USA a EU ale nejspíš příliš důležité na to, aby je přehodnocovaly kvůli jeho domácím záležitostem. Koneckonců, „každá demokracie má své problémy,“ jak znělo oficiální prohlášení Bílého domu k nepokojům v Turecku. Jestli ale vládě stejně snadno odpustí i Turci samotní není tak jisté. V uplynulých dnech se vyjádřili jasně – další excesy už tolerovat nehodlají.

____________________________________________________________________
Bottom line: V uklidnění situace a poklidný dialog v Turecku můžeme jak my, tak i jeho obyvatelé jen doufat. Kdo a jak ale napraví škodu, kterou Turecko utrpělo na své pověsti?