KOMENTÁŘ: Církevní restituce a situace na Ústavním soudu

Ústavní soud svým nálezem definitivně stvrdil platnost zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Právně relevantní argumenty proti schválenému zmírnění křivd byly vyvráceny, Lubomír Zaorálek však na svém blogu stále sveřepě trvá na svém a už plánuje, jak církve zkrátí o státní příspěvky. Na Ústavním soudu se mezitím odehrávají velké personální rošády…

Styl argumentace Lubomíra Zaorálka a soudružky Zuzky Bebarové-Rujbrové mohl leckomu připomenout rétoriku 50. let minulého století. Kontrast věcné argumentace ministra a předsedy Legislativní rady vlády Petra Mlsny a patetického přehrávání advokáta Karola Hrádely bil do očí.

Místopředseda sněmovny si půdu konstitučního tribunálu většinu času pletl s řečnickým pultíkem domácí komory a ústavní soudci mu to také v nálezu dali náležitě na srozuměnou. Ohradili se i vůči zcela nerelevantnímu výkladu „Dějin římskokatolické církve v Čechách a na Moravě“ podle JUDr. Hrádely, k čemuž jen úsečně poznamenali: „Ústavní soud není povolán k tomu, aby rozsoudil spor o smysl českých dějin.“

Patrná nelibost ústavních soudců pak plně vybublala v odstavci: „Nad rámec uvedeného, v zásadě preventivně, a zároveň nikoliv poprvé, musí Ústavní soud na základě průběhu ústního jednání připomenout, že řízení před Ústavním soudem není určeno pro jakékoliv posilování legitimity či věrohodnosti politických stanovisek jejich zachycením v mediálně sledovaném soudním řízení a není ani fórem pro politickou diskuzi. Řízení o abstraktním přezkumu ústavnosti zákona je určeno pro ochranu objektivní ústavnosti, nikoli pro ochranu či dokonce pouhou popularizaci subjektivních zájmů či názorů aktivně legitimovaných osob.“

Hlasování 11:4

Nejvyšší výkladová autorita v zemi dle očekávání velkou část návrhu ČSSD-KSČM-VV zamítla a ze zákona vyškrtla pouze jediné slovo (i to však může mít nezanedbatelné důsledky). Soudci se na 114 stranách odůvodnění zevrubně a zřejmě jednou pro vždy vypořádali s argumentací navrhovatelů. Ve svých logických vývodech však nebyli zcela jednotní - s disentním stanoviskem vyrukovali hned čtyři z nich: Jaroslav Fenyk, Vojen Güttler, Jan Musil a předseda Pavel Rychetský.

Předseda konstitučního tribunálu měl v otázce církevních restitucí zřejmě jasno minimálně od dob svého působení ve vládě Miloše Zemana, kdy prohlásil: „Nikdo by ji nechtěl (restituci církevního majetku, pozn. red.), stejně jako úplnou odluku církví od státu. Vláda se bude zabývat všemi možnými variantami řešení vztahu státu a církví. Budeme hledat jiné formy, jak kompenzovat církvi majetek.“ (MF DNES, 4. 2. 1999)

Jisté rozpaky může vyvolávat skutečnost, že odlišné stanovisko uplatnil právě jako soudce, jenž se v dohledné době chystá na obhajobu svého taláru před levicovými senátory. Možnost opakovaného jmenování bývá často kritizována a právě situace, kdy soudce ústavního tribunálu rozhoduje na návrh někoho, kdo bude v horizontu několika týdnů hlasovat o jeho setrvání ve funkci, může vzbuzovat vcelku oprávněné pochybnosti (pokud bychom ovšem neznali jeho dlouholetý postoj).

Změny v Joštově ulici?

Zemanem chystané přechodné znovujmenování bývalého šéfa Ústavního soudu se jeví jako přirozená věc. Riziko oslabování principu rovnosti jeho členů na úkor posilování dominance předsedy, o kterém ve svých pamětech psal třeba i někdejší soudce Antonín Procházka, se ale nepochybně zvyšuje v případech, kdy předseda spoluvybírá své budoucí kolegy a samozřejmě když si svou funkci drží více jak deset let.

K řetězení funkčních období předsedů obecných soudů se ÚS stručně vyjádřil: „Problém podle názoru Ústavního soudu spočívá v samotné možnosti opětovného jmenování, která může vést soudní funkcionáře k tomu, aby postupovali způsobem vytvářejícím předpoklady pro jejich opětovné jmenování, resp. aby jejich jednotlivé kroky, včetně způsobu rozhodování (funkcionáři soudů jsou především soudci), byly vnějším světem takto nahlíženy a posuzovány.“ Nutno však podotknout, že současný předseda se od tohoto pět let starého stanoviska už tehdy distancoval.

Bez povšimnutí prošel fakt, že místopředsedkyní soudu se stala Rychetského bývalá kolegyně ze Zemanovy Legislativní rady vlády (Rychetský je hlavním poradcem M. Zemana ve věci jmenování nových ústavních soudců). Oba jsou nepochybně výbornými právníky, kterým oprávněně náleží černobílý talár, nicméně existující personální propojení z minulosti nás vede k úvahám, zda konstituční soud postupně neztrácí na své rozmanitosti...

Pavel Rychetský se zasloužil o fungování a autoritu Ústavního soudu, jeho znovujmenování může tlumit probíhající personální zemětřesení, a být i jakousi pojistkou kontinuity. Měli bychom si však ohlídat, aby se původně pluralitní kolektiv nestal baštou pouze jedné ideové skupiny právníků.

V situaci, kdy jsou adeptům na nové ústavní strážce v Senátu kladeny konkrétní dotazy úzce související s jejich budoucím rozhodováním, je přirozené přemítat nad podobnými otázkami, nota bene, rozlišuje-li předseda poslaneckého klubu v Senátu nejsilněji zastoupené strany konstituční soudce na pravicové a levicové.

_______________________________________________________________
Bottom line: Ústavní soud je neustále v kurzu. Církevní restituce dopadly dle očekávání, ale jak by to s nimi skončilo třeba příští rok - po uskutečnění velkých personálních změn?