Miloš Zeman se v posledních dnech ocitl pod palbou kritiky ze strany veřejnosti i představitelů akademické obce. Prezident bez akceptovatelného zdůvodnění odmítl jmenovat svého kritika a literárního historika Martina C. Putnu profesorem. Minulé úterý však tlaku podvolil, a Putna tak přece jen profesuru získá. Máme to chápat jako Zemanovu prohru, nebo to byl jen strategický úhybný manévr?

Zemanovo otálení nad jmenováním Martina C. Putny profesorem vyvolalo vlnu společenské nevole; rozhořčení neskrývali dokonce ani někteří prezidentovi spojenci. Miloš Zeman svůj záměr suplovat akademické orgány řádně nezdůvodnil, a jeho počínání by tak bylo možno označit nejen za trapné a nedůstojné, ale i z ústavního hlediska za svévolné.

Není náhodou, že sám Putna patří mezi hlasité kritiky současné hlavy státu, jeho názory jsou mnohdy kontroverzní, avšak jeho odbornost je nezpochybnitelná. Vedle svojí akademické dráhy řídil Knihovnu Václava Havla a nedávno natočil protizemanovský předvolební klip, a právě v tom možná vězí ten hlavní problém, který však pravděpodobně není jediným...

Církevní nejednotnost?

Vedle představitelů současné vlády, akademické obce i opozice se k problematice překvapivě vyjádřilo hned několik významných osobností římskokatolické církve. Martin C. Putna se zamýšlí i nad aktuálními církevními tématy a zatímco liberálové s ním rádi polemizují, konzervativci mu nemohou přijít na jméno.

Prvním, kdo se k jeho kauze vyjádřil, byl opat Strahovského kláštera Michal J. Pojezdný, který prezidentovo stanovisko uvítal, avšak záhy na to jej oba čeští kardinálové (Vlk i Duka) i kněz Tomáš Halík s různou razancí odsoudili.

Klausův někdejší vicekancléř a známý katolický tradicionalista Petr Hájek ve svém článku Martina C. Putnu velmi ostře zkritizoval. Z faktického hlediska nám však poslouží pro ilustraci často zmiňované a přitom mylné představy o aktuální roli českého prezidenta.

„Nikdo nemá prý právo mluvit hodnostářům vysokých škol do toho, z koho chtějí udělat profesora. To by platilo, kdyby ústava neříkala něco jiného. Podle ní prezident profesory jmenuje. Ani slovo, že by mu jejich seznam někdo pouze předložil k podpisu. Teoreticky vzato by tedy nemusel čekat ani na žádné návrhy akademické obce a jednat sám. Stejně jako nějaký návrh odmítnout. Tak zní ústava,“b tvrdí Petr Hájek.

Co říká ústava?

Ústava jako taková ale kompetenci jmenovat profesory vůbec nezmiňuje, nýbrž připouští, aby i „běžné“ zákony mohly rozšiřovat portfolio prezidentských pravomocí (ústavodárce navíc tuto formulaci nezmínil samoúčelně, ale jasně stanovil, že i výkon všech takových pravomocí vyžaduje spolupodpis premiéra nebo pověřeného člena vlády). Právo jmenovat profesory prezidentu přiznává vysokoškolský zákon, který ale také jasně stanoví odbornou proceduru, na jejímž konci je formální jmenování hlavou státu, a to na návrh podaný prostřednictvím ministra.

Hájkovo tvrzení o tom, že by Zeman teoreticky ani nemusel čekat na návrh vysoké školy, je pak naprosto scestné a vychází z nepozorné četby příslušného zákona i ústavy, respektive z mylné domněnky, že pro jmenování profesorů platí stejný režim jako pro velvyslance, jejichž pověřování však ústava ve stejném článku na rozdíl od profesorů vysloveně zmiňuje; v jejich případě navíc neexistuje zákon, který by věc podrobně upravoval, ale postupuje se podle ústavní tradice.

Teoreticky by Zeman mohl Putnovo jmenování odmítnout, měl by to pak ale také řádné zdůvodnit - akceptovatelným vysvětlením by mohlo být plagiátorství, nedodržení zákonem stanovených podmínek či jiné závažné selhání kandidáta. Jakákoli politizace udělování vědecko-pedagogických titulů je pak navýsost nežádoucí a zavání dobou nedávno minulou.

Prohra nebo strategický kalkul?

Miloš Zeman se společenskému tlaku podvolil; sám sice Putnovi profesuru slavnostně nepředá, ale v jeho zastoupení tak učiní ministr školství. Jak příznačné, ale více asi očekávat nemůžeme - bude pak zajímavé sledovat, zda někteří z docentů odmítnou účast na slavnostním předání dekretů a ostentativně si je převezmou až v Karolinu.

Rektor Univerzity Karlovy se zřejmě postará o velmi důstojný průběh, a to i bez nutnosti jízlivé přítomnosti prezidenta: „Jsem si jist, že Univerzita Karlova může ve staroslavném Karolinu nabídnout velmi důstojné a noblesní prostředí k tomu, aby v červnu mohlo předání profesorského dekretu z rukou pana profesora Fialy proběhnout.“

Zeman zřejmě vycítil, že situace je neudržitelná a nechtěl kvůli jednomu jmenování nadále živit negativní emoce, a riskovat tak svou podporu ze strany veřejnosti; nadto nastínil myšlenku, že by profesory nově již nejmenovala hlava státu, nýbrž pouze ministr školství. Je otázkou, zda má smysl měnit dlouholetou tradici, když by pouze stačilo, aby prezident respektoval zaběhnuté zvyklosti, proceduru nepolitizoval a akceptoval roli „nejvyššího státního notáře“, alespoň co se zásahů do akademických svobod týče.

Největší pozornost si však v tomto personálním sporu zasluhuje Zemanův úterní výrok: „Jako přímo zvolený prezident pokládám svůj podpis za natolik závažný, že nebudu automaticky podepisovat všechno, co se mi dostane na stůl.“ Zeman opět zdůraznil svou posílenou legitimitu, ale zároveň deklaroval, že pojem „prezident jmenuje“, jenž uvozuje velkou část jeho pravomocí, nebude slavnostním stvrzením legality jemu podaného návrhu, ale jeho čistě autonomním rozhodnutím.

Nejkřiklavější důsledky to pak přináší pro jmenování členů vlády nebo nových soudců. Je skutečností, že oba předcházející prezidenti se také necítili být stroji na podpisy a někdy to dávali patřičně najevo - jak slovy, tak skutky - ale v Zemanově podání a s jeho stále omílaným atributem přímo zvoleného můžeme očekávat zdaleka nejodvážnější výklad katalogu vlastních práv.

 

Bottom line: Miloš Zeman opět rozděluje společnost. Po několika týdnech jeho vládnutí to ale mnohé už ani nepřekvapuje - pro tentokrát ustoupil, ale jak se bude chovat příští rok při jmenování ministrů?