KOMENTÁŘ: Ženy v Saúdské Arábii mohou nově jezdit na kole. Pomýšlet na revoluci je ale brzo.

Před nedávnem internetový server The Daily Beast informoval o tom, že ženám v Saúdské Arábii dostaly povolení používat jízdní kola. Slova jako „pokrok“, „pomalá změna k lepšímu“, ba dokonce i „feministická revoluce“ se poté začala objevovat v nadpisech mnoha článků. O nějakou změnu jde, k lepšímu nejspíš také, ale můžeme doopravdy mluvit o velkém pokroku? Máme dostatečný důvod věřit tomu, že jsou saúdské Arabky ve svém boji za rovnoprávnost pohlaví úspěšné?

Jezdit na kole je běžná věc, nad kterou se nejspíše ani nepozastavíme.Tak to ale není všude. Saúdská Arábie je jednou ze zemí, kde jsou ženy na velmi nízké společenské úrovni a ani jízda na kole jim donedávna nebyla povolena. Zákaz přemisťovat se na kole je ale jen špička ledovce: činností, které nesmějí provádět, je dlouhý seznam. Žena je zde především vlivem tradic a náboženství podřadná, v životě má málo specifických funkcí. Tudíž není třeba, aby často vycházela z domu, pracovala nebo se vzdělávala.

Malé krůčky vždy nestačí

I změna této maličkosti je ale pozitivní. Koneckonců, malými krůčky se dá ujít dlouhá cesta, říkají mnozí. Saúdská Arábie vysloužila pochvalu za své snahy v oblasti práv žen. A že jsou ty snahy urputné! Zanedlouho začne platit zákon, který dovoluje dívkám na soukromých školách provozovat sporty. Saúdský král Abdalláh také přislíbil, že ženy se poprvé v historii jeho země budou moct zúčastnit obecních voleb! Moment – už chápete, proč ženy a feministky samotné zase tak nadšené nejsou?

Spíše než pokrok totiž tyto maličkosti ukazují, jak špatná situace ženských práv v Saúdské Arábii ve skutečnosti je. Místo slávy nad výše zmíněnými věcmi si můžeme uvědomit, co všechno ještě dlouho oslavovat nebudeme. Navíc, nejde jen o zákony; problém je zakořeněný mnohem hlouběji, ve společnosti samotné, v jejích tradicích a zvyklostech.

Společnosti veskrze patriarchální, která je pobouřena, pokud se žena odhalí (rozuměj: vyhrne si rukávy) a která ženu takřka oficiálně považuje za mužský majetek, jelikož až donedávna nesměla mít vlastní ID – byla zapsaná u svého otce nebo manžela. Nakonec, ani s těmi koly to není velká výhra – ženy na nich mohou jezdit pouze ve vymezených úsecích, v mužském doprovodu a kola pro ně mají být prostředkem k zábavě, nikoliv k přepravě.

Tradice a ropa vítězí

Tragédie této situace nespočívá ani tak v zákonech jako spíše v celé společnosti. Jelikož i když se zákony změní, neznamená to nutně, že se změní společnost. I přesto, že vzdělávání je ženám (s jistými četnými omezeními) přístupné, spousta jich tuto možnost nevyužívá. Ačkoliv ženy mohou pracovat (nezanedbávají-li přitom své domácí povinnosti), tvoří pouhých 16% pracovního trhu.

Ne že by nechtěly pracovat nebo chodit do školy. Společenský tlak na ně je tak velký, že se těchto svých práv raději vzdají, než aby byly kritizovány svým okolím. Výsledkem je například to, že když Saúdská Arábie po nátlaku mezinárodního společenství povolila účast na londýnské olympiádě v roce 2012 dvěma reprezentantkám, které Západ nadšeně uvítal, v jejich zemi se jim dostalo výrazné kritiky.

Západ sám navíc ke zlepšení situace příliš nepřispívá. Zkusme si představit, co by se stalo zemi s podobným přístupem k ženským a celkově lidským právům, která by ale nebyla světovým zásobištěm ropy. Také by jí to tak lehce procházelo? Nebo by přišly sankce, či dokonce intervence? Těžko říct, i když by se nejspíš většina přikláněla k druhé možnosti. Pravdou a zároveň paradoxem je fakt, že jako důsledek obrovského bohatství své země jsou na tom ženy dost špatně. Respekt k nim nepřichází od státu samotného a stejně tak se nemohou spoléhat na podporu ze zahraničí, které je na státě závislé.

Boj bez spojence

Výsledkem tedy je, že ačkoliv by ženy bezesporu chtěly, aby pohlaví veskrze neurčovalo jejich život, ve snaze toho dosáhnout nemají téměř žádného spojence. I v případě, že by se stát alespoň v nějaké míře snažil o to, aby se postavení žen zlepšilo, společnost utvrzená ve svých kořenech toto jen tak lehce nedopustí. Absence výraznější podpory ze zahraničí tuto marnost pouze podtrhuje.

Než tedy začneme tvrdit, že Saúdská Arábie prochází feministickou revolucí, je potřeba se na věc podívat s odstupem. To, že se ženy pod dohledem svého manžela mohou projet na kole, je sice pěkné; možná by ale více uvítaly, kdyby měly možnost aspoň do nějaké míry o svém životě rozhodovat samy. Já sama proto kroky Saúdské Arábie, jakkoliv jsou pozitivní, rozhodně jako revoluci nevnímám.