WHIMSIES: Jak jsem vyhlásila Murphymu válku a prohrála sama se sebou

Za sedm let, během kterých jsem se v rámci svého všeobecného rozhledu učila i takovému předmětu jako je fyzika, mi cestu zkřížily (a často i znepříjemnily) mnohé zákony. Během zkoušek se mým nepřítelem stával Pascal, Archimédes i chudák sir Newton. Ani jeden z jejich zákonů mi však nepřipravil tak krušné chvíle jako pravidlo vyřčené mužem, na kterého učební osnovy zapomínají. Řeč je o jistém Edwardu A. Murphym a jeho zákonu, který má kromě jeho jména i své lidové přízvisko – zákon schválnosti.

Je možné, že jste o něčem takovém v životě neslyšeli. V tom případě vám gratuluji, závidím a doporučuji vyhýbat se tomu minimálně na „dvoukontinentovou“ vzdálenost. Pokud však patříte k oněm zbylým 99% světové populace, dáte mi jistě za pravdu, že Murphyho zákon dokáže mnohým z nás značně znepříjemnit život. Jedním z takových nešťastníků byl i letecký inženýr, který po neúspěšném startu testovaného letadla vyřkl onu větu: „Může-li se něco pokazit, pokazí se to.“  Neviditelný škůdce tak dostal jméno a  k mé smůle zařadil i mě mezi své oběti.

Během osmnácti let, co spolu s  - britsky řečeno - Sodovým pravidlem sdílím jednu planetu, jsem se již pomalu smířila se zkoušením z jediné neprostudované otázky, průtrže mračen v případě zapomenutého deštníku a saharského slunce při absenci slunečních brýlí. Nedávno to však ten škodolibý rarach vážně přehnal.

Pospíchala jsem na velmi důležitou schůzku a jak se patří, již od začátku jsem byla v mírném časovém skluzu. Klíčům pravděpodobně narostly nožičky a hrály si na schovávanou, první autobus mi ujel, druhý vynechal. Nevadí, zachovala jsem klid a vzala si taxi. Semafory úspěšně bojkotovaly zelenou barvu, provoz byl hustý i přesto, že nebyla dopravní špička a ať se pan taxikář snažil, jak chtěl, vedlejší pruh se vždy pohyboval rychleji.

Chtěla jsem tedy alespoň telefonicky oznámit své zpoždění, ovšem můj nynější telefon (Nokia 3310) vypověděl službu. Byla to jedna z těch chvílí, ve kterých nevíte, jestli se začít smát nebo brečet. Dorazila jsem pochopitelně s ostudným zpožděním, rozmrzelá a od toho se odvíjel i následný průběh setkání.

V záchvatu nepříčetnosti jsem se tedy rozhodla vypátrat, co za spouštěčem řady nešťastných náhod stojí. Jedním z děsivých faktů ohledně Murphyho zákona totiž je, že funguje a vzhledem k tomu, že na osud nevěřím, jsem byla odhodlaná najít skutečnou příčinu. Překvapivě jsem nebyla jediná. Mnoho vědců i laiků si již stejnou otázku položilo a závěr, na kterém se shodli, mě opět utvrdil v tom, že největší překážky si před sebe klademe my sami. Jinými slovy došli k tomu, že nebýt lidské psychiky, zákon schválnosti by neexistoval.

Je sice pravda, že jeden americký profesor sestavil rovnici, která dokáže výskyt zákona předpovědět, ale možná si neuvědomil, že počítá s neznámou, kterou udržuje při životě pouze jeho vlastní přesvědčení. Naší pozornost si mnohem jednodušeji získávají nepříznivé okolnosti. Stáhnu-li to na sebe, dejme tomu, že půjdu ze zastávky autobusu domů a nic se nestane. Jen těžko si asi řeknu: „Páni, to jsem ale krásně šla.“ Pokud však cestou zakopnu a ideálně rozsypu celý nákup, hned najdu viníka v samozvané zákonitosti a zeptám se: „Proč právě já?“

A tak mi tedy asi nezbude nic jiného, než schizofrenně vyzvat na souboj část sebe. Obávám se však, že nebude trvat dlouho a složím zbraně. Proč bych také měla bojovat s něčím, co mi svým způsobem tak dobře slouží? Je přeci mnohem pohodlnější svést okolnosti na Murphyho zákon, než upřímně přiznat, že jsem měla vyrazit na schůzku dřív či se dívat pořádně na cestu. Nebo nedej bože uznat, že jsem někde udělala chybu. To už bych opravdu vedla válku, kterou nemohu vyhrát. Někdy je zkrátka o moc snazší počítat s tím, že je život těžký až do míry, kdy je to vtipné.

_______________________________________________________________
Bottom line: Zákon schválnosti čas od času znepříjemní život každému z nás. Stojí za tím však neviditelná ruka osudu nebo si pro jednou opět škodíme sami?