KOMENTÁŘ: Turecko je Evropa, přesto Evropa není Turecko

Zájmem číslo jedna v politice rozšiřování Evropské unie by mělo být přistoupení Turecka. Po staletí je jeho geografický prostor jedinou suchou cestou z Evropy do Asie a naopak, které nebrání neprostupný ruský element na východě. Nejen ve světle protestů, které Turecko zachvátily před více než třemi měsíci, je třeba o této možnosti přestat konečně pouze uvažovat.

Na náměstí Taksim v centru Istanbulu se 28. května sešli demonstranti ve snaze zabránit demolici parku Gezi, který měl být nahrazen nákupním střediskem a novou mešitou. Reakce bezpečnostních složek však zažehla mnohem rozsáhlejší protesty, než byl původní potenciál skupiny ekologických aktivistů.

Během týdne narostl počet protestujících z desítek na desetitisíce a vlna občanské nespokojenosti se z města rozkročeného nad bosporskou úžinou rozlila do nejméně 67 měst po celé zemi, včetně hlavního města Ankary.

Protesty dokázaly spojit dosud nesmiřitelné fanoušky tří velkých istanbulských fotbalových klubů nebo turecké nacionalisty s antikapitalistickými muslimy a menšinovými Kurdy.

Pojítkem protestujících byl požadavek demise premiéra Recepa Tayyipa Erdogana z vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) a později také rezignace policejních šéfů Istanbulu a Ankary, propuštění zadržených a záruka svobody slova a shromažďování.

“Všude je Taksim, všude je odpor.”

Policie použila proti demonstrantům kromě slzného plynu a plynu vyvolávajícím zvracení také vodní děla, která obsahovala látku leptající kůži. Na některých místech dokonce odmítala nechat projet sanitky ke zraněným. Na druhou stranu někteří demonstranti házeli kamení, dělobuchy a zápalné lahve. Údaje o počtu obětí nepokojů se různí, ale vyžádaly si nejméně osm mrtvých, osm tisíc zraněných a pět tisíc zadržených.

Dívka v červených šatech Ceyda Sungurová, na kterou z blízkosti zaútočil jeden z policistů slzným plynem, Taksimské náměstí obehnané barikádami, které ze dne na den vyrostly v okolí zmíněného parku, nebo tučňáci se stali symbolem série protestů.

Zatímco studentka Technické univerzity v Istanbulu se stala obětí nepřiměřeného zásahu, když pomáhala při ošetřování, tučňáci si vydobyli “slávu” díky dokumentu, který byl vysílán na turecké verzi CNN ve chvíli, kdy ostatní zpravodajské stanice, včetně mateřské CNN, referovaly o protestech. Po 14 dnech policejní sbory rázně zakročily a dav z Taksimského náměstí vytlačily.

Konfliktní linie ležela a leží mezi nábožensky založeným vnitrozemím, které podporuje Erdoganův moderně se tvářící islamismus, a sekulární střední třídou, která se bojí plíživého nástupu autoritářského režimu. Protesty proto ještě více rozdělily tureckou společnost, která už tak čelí výrazným socio-ekonomickým rozdílům mezi východem a západem, mezi centry a periferiemi.

Sultán Erdogan

Erdogan je předsedou vlády již třetí volební období po sobě a od voleb v roce 2002 se počet hlasů pro jeho stranu zatím vždy zvyšoval. V roce 2011 získala AKP téměř 50 procent hlasů všech zúčastněných voličů, to znamenalo přes 21 milionů hlasů.

Narůstající podpora a dostatečná síla v jednokomorovém parlamentu umožňovala jeho vládě přijímat kontroverzní návrhy: například omezení prodeje a propagace alkoholu nebo zákaz líbání na veřejnosti. Navíc se premiér, správný otec národa, nechal slyšet, že by se turecké ženy měly řádně oblékat a mít nejméně tři děti.

Stejně jako je pro NATO a EU Kypr klíčová “letadlová loď” ve Středozemním moři, tak demokratické Turecko je po desetiletí trojským koněm sekularizace, bytostně fenoménu evropské modernity, v muslimském světě. Členství Turecka v unii je ideální příležitostí pro osedlání a okování tohoto koně zároveň.

Turecko přitom není o nic méně sekulární než třeba katolické Polsko, mimochodem další adept na zajímavou regionální velmoc. V dlouhodobém horizontu, kdy lze nadále očekávat globalizační a sjednocovací trendy a zároveň nelze očekávat nekonečné blaho na zemi a mír, by se mohlo Turecko stát součástí odpovědi na otázku bytí, či nebytí silné, respektive relevantní Evropské unie.

Turecko není diktatura

Hysterické obavy z posílení “islámského” vlivu 75 milionového Turecka v unijních strukturách jsou liché. Důkazem budiž ještě donedávna jeho dobré vztahy s Izraelem, co se týče vojenské spolupráce, které narušily až osobní antipatie mezi současnými premiéry, nebo historie moderního Turecka spojená s Mustafou Kemalem.

Evropská unie by naopak mohla přispět k posílení civilních prvků turecké demokracie a oslabení přímého vlivu náboženství a armády na politiku státu.

V žádném případě se totiž (zatím) nejedná o islámskou diktaturu. Erdogan jednoduše drží otěže příliš dlouho, nese se na vlně ekonomického růstu a s přáteli vytváří klientelistické prostředí plné korupce. Nic, co bychom v České republice neznali. Jen místo ryze nacionalistických hesel volí slova blízká prostým muslimům.

V kampani, která v zastupitelské demokracii prakticky nikdy nekončí, využívá náboženství velmi efektivně jako identifikačního prvku napříč Tureckem proti arciďáblům v podobě sociálních sítí, studentům, environmentalistům apod. Analogie se Zemanovými ostrůvky negativní deviace, etnickou čistotou v rámci prezidentské kampaně nebo praktikami za opoziční smlouvy je nasnadě.

Svoboda tisku, Kypr a genocida Arménů

Přijmeme-li tedy tezi, že Turecko patří do Evropy bez ohledu, nebo právě v kontextu událostí poslední doby, pak před námi Evropany stojí tři naprosto zásadní, přesto řešitelné problémy.

Prvním a naprosto nepřijatelným je fakt, že Turecko údajně drží “rekord” jako země s nejvíce uvězněnými novináři na světě za rok 2012. Podle mapy francouzského deníku Le Monde je na tom, co se týče svobody tisku podobně jako Rusko, Irák nebo Mexiko.

Druhým problémem je eufemisticky řečeno dlouhodobě napjatý vztah s Kyprem a last but not least vytrvalé popírání genocidy Arménů za první světové války v Osmanské říši.

Nenabízím jednoduchá řešení těchto tří překážek pro vstup, ale domnívám se, že kontrolovat turecko-syrskou hranici jako vnější hranici Evropské unie může být v blízké budoucnosti zcela zásadní záležitost. Nemusí zůstat „pouze“ u syrské občanské války.

Všechny tři body přitom mohly být už dávno vyřešeny, kdyby se evropští politici nebáli konat. Už léta v Turecku ubývají argumenty pro vstup do EU. Brzy si turecká politická elita nevzpomene, proč se o členství vůbec ucházela, a budeme litovat (zaprvé, zadruhé i zatřetí především ekonomicky).

Na závěr ještě zmíním agenturu Freedom House, která řadí Turecko, nemyšleno geograficky, do západní Evropy, zatímco Českou republiku do stejné kategorie jako státy Kavkazu a bývalé sovětské republiky. Změna úhlu pohledu na mapu světa se vždy vyplácela a platí to i ve 21. století. Stejně tak je cenné vědět, kam vás řadí ostatní a že nejste pupkem Evropy, natož celého světa.

___________________________________________________________________________
Bottom line: Islám pro Evropu samozřejmě není nebezpečný o nic více, ale i méně než kterékoliv jiné náboženství. EU již dávno není v situaci, kdy by si mohla dovolit ignorovat jednoho z nejdůležitějších hráčů na kontinentě.