LONDÝN: Město těch, kteří se rozhodli zmizet po anglicku

Velmi jasně si pamatuji svoji první představu o Spojeném království a jeho hlavním městě. Bylo mi 6 let a seděla jsem v jednom zapadlém pražském multikině na promítání prvního dílu Potterovské ságy. V tomto dnes již legendárním příběhu se prolíná lidský svět s tím kouzelnickým a moje dětská mysl, nezvyklá na cihlové řadové domky a starobyle vypadající uličky, automaticky tyto dvě říše zaměnila.

Chvíli trvalo, než mi vymluvili, že Anglie ani Londýn nejsou místem čarovných soubojů a i když jsem se už smířila s tím, že Příčnou ulici nikde nenaleznu, o tom, že je Londýn kouzelný a žije svým vlastním stylem jsem přesvědčená i ve svých osmnácti letech. 

A tak mi dovolte představit vám svýma očima město, ve kterém auta jezdí vlevo, čaj se podává s mlékem, střídavé počasí se stává záminkou k navázání konverzace a čas nějakým zvláštním způsobem plyne rychleji.

Mekka všech hledajících

Do osmimilionové metropole jsem se rozhodla podobně jako další tisíce návštěvníků z celého světa vypravit hned z několika důvodů. Přirozeně jsem si chtěla zlepšit angličtinu a osobně vzdát hold památkám, které ročně přilákají miliony zvědavců. Kromě toho jsem však v Praze nastupovala do letadla s přáním opustit alespoň na dva týdny všechny povinnosti a uniknout napjatému klimatu v české společnosti. 

Během čtrnácti dnů strávených v Londýně jsem dospěla k závěru, že mnoho místních sem zavedla podobně jako mě touha před něčím zmizet. Ať už to bylo před svým rodným městem nebo nepřívětivou zemí či minulostí, dost takových našlo útočiště právě v Londýně. Není tedy divu, že tato osmimilionová metropole patří k jedněm z nejkosmopolitnějších měst na světě a v ulicích lze zaslechnout až 300 světových jazyků.

Možná i to je jeden z důvodů, proč Londýn sálá specificky otevřenou atmosférou ve smyslu všeobecné tolerance a slušnosti. Někdo může anglické ladění považovat za konzervativní, ovšem ze své zkušenosti a především v porovnání s českou mentalitou soudím, že se z takové představy stalo klišé. Koneckonců podobně jako z termínu „pravý Londýňan“. 

Labyrint s jménem „Underground“

Pokud jste se někdy podívali na mapu londýnského metra, dáte mi jistě za pravdu, že první dojem je poněkud chaotický. Nebudu si hrát na hrdinu - když mě autobus z letiště vysadil v centru města a já zůstala sama odkázaná na toto barevné bludiště, orosilo se mi čelo.

Po chvíli jsem však zjistila, že panika nebyla na místě, neboť za 150 let existence podzemní dopravy, zvládli Londýňané nejen propojit celé město a předměstí, ale především velmi přehledně cesty i nástupiště označit. A i když je někdo skutečný odborník (jako například já) a přes to všechno se ztratí, pokaždé se najde někdo ze zaměstnanců, kdo ochotně podá pomocnou ruku.

Padla-li řeč na personál londýnské podzemky, musím poznamenat, že obzvlášť řidiči mají tendenci navazovat se svými cestujícími skrz vmontované reproduktory vskutku nevšední kontakt. Během jedné z mých cest jistý vlakvedoucí pogratuloval všem a především sám sobě k výbornému zvládnutí situace (rozumějte standardnímu přejetí z bodu A do bodu B).

Jiný zase nutnost vynechání zastávky nejprve okomentoval slovy: „V další stanici vlak nezastaví. Nemám to tam rád,“ po chvíli až dodal: „A nyní je to ještě ke všemu absolutně přelidněné.“ Humorné poznámky o pomyslné barvosleposti přepravujících ignorujících značení nebo nadcházejícím fotbalovém derby už snad ani nestojí za zmínku.

Na čaji u královny – aneb umění správného „sightseeingování“

Asi nejčastějšími asociacemi spojenými se slovem „Londýn“ jsou tradiční architektonické a historické skvosty, kterým se člověk nevyhne, i kdyby chtěl. Budova parlamentu, Westminsterské opatství, Tower of London či Buckinghamský palác jsou všechno místa neuvěřitelně velkolepá, nicméně masy ostatních návštěvníků a všudypřítomné fronty dokáží z jinak nezapomenutelného zážitku vytvořit vyčerpávající zkušenost.

Vzhledem k mému špatnému a někdy až klaustrofobickému snášení davů mi chvíli trvalo, než jsem našla odvahu tato „pohlednicová“ místa navštívit. Mé obavy se však rozplynuly v momentě, kdy jsem zjistila, kde je pes vyšlechtěný z rasy „všudemoclidí“ zakopán. Problém totiž není v rušnosti zvolené destinace, ale mnohdy v špatném načasování.

Například do Buckinghamského paláce, který je v nepřítomnosti královny Alžběty II. otevřen veřejnosti, jsem se rozhodla vypravit v ranních hodinách okolo otevírací doby. Vyhnula jsem se čekání na koupi lístku i následného vpuštění dovnitř a nerušeně si užila velkolepost královských interiérů i ranní čaj v zahradní kavárně, která návštěvníkům umožňuje cítit se jako na venkovní slavnosti.

Trochu jinak jsem musela přelstit stovky turistů mířících do Paláce a pevnosti Jejího veličenstva – londýnského Toweru. Vzhledem k rozsáhlosti celého komplexu bylo potřeba na prohlídku vyhradit přibližně dvě hodiny a velitelský čas se tenkrát pohyboval před dobou zavírací. Jedině takhle, ničím nerušena, jsem si dokázala na vlastní kůži představit poslední chvíle Anny Boleynové, pocítit na ramenou tíhu dějin a pokusit se spočítat diamanty na korunovačních klenotech.

Samozřejmě, ke všemu to bylo ještě potřeba naplánovat na všední den, podobně jako návštěvy muzeí a galerií, které sice ne vždy zaujaly svými expozicemi, ale bez výjimky ohromily architektonicky dokonalými prostory (například galerie TATE Modern v budově bývalé továrny). O víkendech, kdy již tak plný Londýn přijímá další tisícovky lidí, se ulice mění v bojiště a proto je často lepší odklidit se buď do klasického parku nebo úplně mimo město.

Přelom srpna a září – čas přívětivého počasí a nevšedních festivalů

Během svého pobytu jsem předem důkladně vybraný deštník použila pouze jednou a být to moje první a jediná zkušenost s Britskými ostrovy, zarputile tu nyní tvrdím, že nevrlé počasí je jen přežitou fámou. Pravdou však pouze je, že v Londýně skutečně probíhá „babí léto“, které se pravděpodobně zasloužilo i o nový slangový výraz pro optimistické myšlení – tzn. „blue-sky thinking“.

Na přelomu léta a podzimu je Londýn atraktivním i kvůli značnému množství zajímavých akcí a festivalů. Koncem srpna každý rok ožijí Nottinghillské ulice hudbou a vůní největšího evropského pouličního karnevalu karibské kultury. Tato celosvětově proslulá akce přilákala letos přes milion lidí a jako tradičně ve městě způsobila dopravní kolaps.

Moje rada, pokud se někdy v ohnisku karnevalu ocitnete, zní – zachovejte klid, dejte si (jako všichni ostatní) na uklidnění pivo či ovocný cider a nechte se unášet karibskými rytmy, protože to je jediný den, kdy si dokážete londýnské ulice splést s těmi v Riu de Janeiru.

Krom toho v první polovině září Londýn oslavuje i sám sebe v průběhu desetidenního Festivalu na Temži, který končí velkolepým ohňostrojem. Na své si přijdou i příznivci designu a módy, město totiž tento měsíc hostuje Design Festival a Fashion Week.

A když náročnou povahu neosloví ani jedno z výše zmíněného, zaručeným kulturním zážitkem je představení jakéhokoli muzikálu na scéně westendských divadel. Shlédnutí Fantoma opery v originálním znění si získalo mou duši divadelního nadšence a z Her Majesty’s Theatre jsem si odnesla kromě chytlavé ústřední melodie i jeden z nejpůsobivějších zážitků celého mého londýnského dobrodružství.

Za nákupy mimo Oxford street

Rozsáhlé trhy se vším, po čem duše nákupčího touží - něco, co by se možná více očekávalo od zemí vzdálených dále na východ - naleznete v Londýně hned na několika místech. Já jsem navštívila čtyři taková tržiště, kde srdce každého milovníka nákupů zaplesá. Kromě proslulého Camden Townu, extravagantního „města ve městě“, stojí za zmínku nedělní trh na východě Londýna - Brick Lane Market.

Nachází se v centru bangladéšské komunity a kromě výhodných nákupů nabízí i to nejlepší z kulinářské oblasti. Ulice okolo Brick Lane jsou provoněny aromaty koření a stánkoví prodejci snad instinktivně vidí do vašeho prázdného žaludku a lákají právě ke svým pochutinám. Tato oblast je mimo jiné proslulá svým pouličním uměním a proto nejedna ošuntělá budova dokáže překvapit avantgardním graffiti.

Dalšími trhy, které se vyplatí navštívit, jsou Borough Market, tržiště delikates a evropské kuchyně, a zastřešené stánky v Covent Garden. V podstatě každý si v Londýně najde trh, který splňuje jeho nároky a i když ne každý kapesní průvodce vás k nim zavede, já osobně považuji návštěvu alespoň jednoho z nich za jednu z mnoha položek v „musím-vidět“ seznamu.

Srdce Londýna

Jedna Angličanka mi během krátkého náhodného rozhovoru řekla, že stejně jako každý člověk musí mít i město své srdce. Když jsem se na ní nechápavě podívala, dodala: „Třeba Londýn. Tepna tohoto města je Temže a srdce je oblast okolo Westminsteru a nábřeží.“ Tuto metaforu jak vystřiženou z Shakespearových sonetů, jsem zpracovala až ve chvíli, kdy jsem seděla po ohromným Londýnským okem a hrdý Big Ben se ztrácel v barvách červánků.

Město již opustila pracovní hektičnost, ulice se vylidnily a pouliční umělkyně svým zpěvem za doprovodu akustické kytary podtrhovala uvolněnou atmosféru, která se musí zažít, aby se úplně pochopila. Po dvanácti letech jsem si připadala jako bych opět seděla v kině a byla fascinovaná tím, co vidím. Londýn mě znovu okouzlil. A jsem přesvědčena, že kdybych v tu chvíli deštníkem zaklepala na zeď cihlového domu, Příčnou ulici bych našla…

Bottom line: Jistý Samuel Johnson prohlásil: ,,Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem. Protože Londýn má vše, co život dokáže nabídnout.“ Po dvou týdnech strávených v anglické metropoli mi připadá, jako by byl tento citát starý tři dny – a ne tři století.