Většina studentů se těší na svůj první rok na vysněné vysoké škole. Konečně s nimi bude zacházeno jako s dospělými a budou moci studovat jen předměty, které doopravdy chtějí. Spousta čerstvých absolventů středních škol také vyhlíží nové známosti či bujaré večírky. Kolik z nich ale už v prvních letech studia na vysoké škole ví, kde budou v budoucnu pracovat? 

Pokud se chystáte hlásit na vysokou školu, jistě oceníte jakékoliv zkušenosti a informace o studiu. Proto jsme oslovili několik úspěšných absolventů univerzit různého zaměření, aby nám popsali své první roky na vysoké škole a co jim studium dalo kromě titulu před jménem.

MUDr. Daniel Ehrenberger

Primář chirurgie

Pro studium na lékařské fakultě jsem se rozhodl během druhého ročníku gymnázia. Podal jsem přihlášku na Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze a úspěšně jsem složil přijímací zkoušky. I přes výborný prospěch jsem ale obdržel jako výsledek přijímacího řízení informaci o tom, že nejsem přijat na všeobecné lékařství, na které jsem se hlásil, ale že mi dávají možnost odsouhlasit přijetí ke studiu na obor stomatologie.

Rozhodl jsem se přijetí na stomatologii odsouhlasit, ovšem s vědomím, že to není obor, který by mě nějak lákal nebo více zajímal. Přece jen tento krok umožňoval dostat se aspoň tímto způsobem do kontaktu se studiem medicíny.

Říkal jsem si, že nechám uplynout nějaký čas a že se možná objeví nějaké další možnosti. Začal jsem tedy studovat stomatologii, přičemž první ročník byl velmi podobný všeobecnému lékařství, a absolvoval jsem s tak nadprůměrným prospěchem, že mi bylo přiznáno i prospěchové stipendium.

Stomatologie ale nebyla oborem, který by mě od začátku bavil, a čím dál tím víc jsem si byl jistý, že bych tuto práci v budoucnu nechtěl vykonávat. Pokud člověk dělá práci, která ho nebaví, byť je jistě důležitá a lidem prospěšná, těžko v ní může dosahovat nadprůměrných výsledků a těžko ho může uspokojovat. Vzhledem k bezproblémovému zvládnutí prvního ročníku jsem podal oficiální žádost o své převedení ze stomatologie na všeobecné lékařství, které jsem chtěl od začátku studovat. Obratem mi ale tato žádost byla zamítnuta.

Pokračoval jsem tedy i ve druhém ročníku v oboru stomatologie, a po zimním semestru si podal opakovanou žádost o změnu oboru. Odpověď jsem obdržel dost překvapivou. Bylo mi sice nabídnuto převedení z oboru stomatologie, ovšem za určitých podmínek. První podmínkou bylo převedení ne na obor všeobecné lékařství na Fakultě všeobecného lékařství, ale na Fakultu dětského lékařství do Motola.

Druhou podmínkou bylo, že úspěšně dokončím letní semestr druhého ročníku stomatologie a že současně paralelně vystuduji odlišné předměty na Fakultě dětského lékařství a druhý ročník v zadaném rozsahu úspěšně dokončím i tam.

Za splnění těchto podmínek pak budu moci začít studovat třetí ročník na Fakultě dětského lékařství. Stanovené podmínky se zdály velmi obtížné a těžko splnitelné, ale byl jsem již definitivně rozhodnut, že bych stomatologii v budoucnu jako povolání vykonávat nechtěl. Moje touha opustit tento studijní obor a studovat všeobecné lékařství byla tak silná, že jsem stanovené podmínky přijal.

Možná i trochu k překvapení těch, kteří mi dané podmínky stanovili, jsem je všechny splnil a druhý ročník ukončil úspěšně v obou oborech. Poté jsem obdržel tolik očekávané rozhodnutí, že jsem přijat do třetího ročníku na Fakultě dětského lékařství. S velkou radostí a úlevou po předchozích komplikovaných dvou letech jsem toto rozhodnutí přijal.

Celé toto období bylo pro mě určitou zkouškou vytrvalosti a důkazem toho, že pokud jde člověk za nějakým dobrým pozitivním cílem, neměl by se zbytečně vzdávat ani v době, kdy se příliš nedaří jít po přímé pohodlné cestě, ale měl by se snažit vydržet. Mnohdy se to vyplatí a člověk si i pak více váží těch dosažených cílů, ke kterým nevedla zrovna snadná cesta. Tyto zkušenosti je pak také možné využívat i během vykonávání svého povolání.

Mgr. Blanka Petrošová

Psychoterapeutka

Do prvního ročníku na katedře sociální práce na Filozofické fakultě UK jsem nastoupila rok po maturitě, vzali mě na druhý pokus. Je to už řada let, takže když se rozpomínám na svůj přístup ke studiu, vybavuji si jen, že na začátku jsem se těšila a byla jsem zvědavá. Náplň studia splnila mé očekávání, hned v prvním semestru jsem se ujistila, že studuji to, co jsem chtěla, a navíc, že na katedře přednášejí lidé, u kterých mě studium baví.

Měla jsem samozřejmě nervy v prvním i druhém zkouškovém období, ale většina předmětů mě bavila, takže jsem se vlastně i na zkoušky učila docela ráda. Přednášeli nám většinou lidé z praxe a to, jak o svých zkušenostech mluvili, mi dávalo naději, že se mi vybraný obor bude líbit i v praxi, ne jen v přednáškových sálech.

Nevím, jestli jsem si byla v prvním ročníku jistá, jaké povolání budu dělat po škole, ale rozhodně jsem věděla, že bych byla ráda, kdybych školu dostudovala a pracovala v oboru. Také mi v prvním ročníku došlo, že velkou výhodou oboru sociální práce je, že má velkou variabilitu – můžete měnit druh klientel i pracovní zařazení – takže jsem předpokládala, že vždycky budu mít možnost najít něco, co pro mě bude v té chvíli příhodné. To se také naplnilo, dostudovala jsem, v oboru pracuji celou svou profesní kariéru a kdykoliv jsem potřebovala změnu, měla jsem tu možnost.

Ing. Jan Čistý

IT konzultant

Na vysokou školu jsem měl podat přihlášku během jara 1986, kdy jsem se připravoval na maturitu na jednom pražském gymnáziu. Nad katedrou nám tehdy visel portrét Gustáva Husáka a nad mojí budoucností zase hrozba dvouleté vojenské služby v případě, že se mi nepovede správně zvolit fakultu, kam bych měl jak šanci se dostat, tak i dostudovat ji.

Podal jsem si tedy přihlášku na katedru silnoproudé elektrotechniky na Fakultě elektrotechnické ČVUT, kam se v podstatě nehlásil z vlastního zájmu skoro nikdo. První dva ročníky byly pro všechny obory naprosto shodné a rýsovala se šance počkat, až školu nedobrovolně opustí první várka neúspěšných studentů, a pak v klidu přestoupit na kýžený obor. Po prvním semestru jsem tak přišel o polovinu svých nových přátel z řad spolužáků, protože zkouškové období na tehdy nejtěžší fakultě v zemi nepřežili.

Skoro nikdo z nás zpočátku nerozuměl ničemu, co se na nás v posluchárnách valilo. Kdo nebyl schopen opatřit si jemu srozumitelné podklady ke studiu, mnohdy neměl šanci se vůbec připravit na zkoušku. Nicméně bylo to poprvé, kdy s námi vyučující jednali jako s dospělými lidmi, vykali nám a nenařizovali, v jakém oblečení a obuvi máme školu navštěvovat, a světe, div se, ani docházka na přednášky nebyla povinná.

V dlouhých pauzách mezi semináři jsme si zvykli trávit čas v přilehlých dejvických hospůdkách, kde jsem se seznámil s mnoha lidmi stěžejními pro můj další život. Debatovali jsme o politice, o hudbě, o našem dalším životě, a vždycky jsme nějak došli k tomu, že dál než k příštím zkouškám se nemá smysl upínat. Vůbec jsem neměl potuchy, čím bych se chtěl živit, ale nějak jsem tušil, že tuhle školu prostě udělám a pak se uvidí.

Ve druhém ročníku se „šéf silnoproudu“ zasadil o nákup prvních moderních počítačů v celé republice a to výhradně pro studenty „jeho“ oboru. Najednou jsem se ocitl v prostředí, které do té doby nikdo neznal, nechápal a netušil, k čemu všemu by informační technologie mohly sloužit.

Právě zkušenosti z prvního ročníku, kdy jsem se musel adaptovat na naprosto nové věci, naučit se vyhledávat si informace sám, to vše pod vidinou uspět na jediné vysoké škole, která mne přijala, mi paradoxně pomohly v tom, že jsem vzal počítače rychle za své. Vlastně jsem díky tomu i dnes schopen neustále se učit a zdokonalovat ve všem, co dělám, čím se živím, a co je vlastně dodnes mým koníčkem. Ještě za studií jsem se informačním technologiím začal naplno věnovat a jsem jim věrný dodnes.

Bottom line: Ptali jste se svých rodičů nebo starších kamarádů, jaké byly jejich začátky na vysoké škole? Byly vám tyto informace užitečné?