No Foot No Stress: I bez nohy to jde v pohodě

„Berete tady stravenky z Afghánistánu?“ ptá se halasně muž, jen co vejde do restaurace. Všichni se k němu nevěřícně otočí. On ale dělá jako by nic, nonšalantně se opře o francouzskou hůl, a otočí se na ženu přicházející za ním: „Jde ti to nějak pomalu!“ 

„Tobě se to říká, když máš koleno…,“ odpoví žena se stříbřitými protézami, jejíž chůzi provází tiché šeptání hydraulických pístů. Společně se posadí a objednají si jídlo.

Onen muž se jmenuje Petr Částka a při autohavárii přišel o obě nohy. Jeho kamarádce Andree Brzobohaté museli lékaři nohy amputovat kvůli těžkému průběhu meningokokové infekce.

Je léto 2012 a oba už spřádají plány na organizaci, která by podporovala právě „amputáře“, tedy lidi po amputaci dolních končetin. Jen o několik měsíců později již nové sdružení s názvem No Foot No Stress pořádá svoji první akci.

Spousta lidí se za sebe styděla

„Cítili jsme, že se o amputáře nikdo nestará,“ vysvětluje první impulz k založení organizace Andrea Brzobohatá. „Je tady spousta sdružení, která se starají o vozíčkáře, ale o nás nic. Také je velký nedostatek informací o všem, co člověk kolem toho potřebuje.“

Proto se společně s Petrem Částkou a fyzioterapeuty Hanou a Janem Kohoutovými rozhodli založit organizaci, která by právě lidem po amputaci jedné nebo obou dolních končetin pomáhala. Podle Částky je totiž i státní pomoc amputářům nedostatečná.

„Spousta lidí, se kterými jsme se setkali, se prakticky styděla za to, že jim chybí končetina,“ popisuje Petr Částka, „No Foot No Stress jim ukazuje, že vůbec není za co se stydět, což už samo o sobě je pro mě úspěch.“

Organizace ale nepomáhá lidem jenom s psychikou, ale také s praktickými věcmi, které je potřeba zařídit. „Pomáháme a radíme lidem v oblasti legislativy, protetiky a tolik potřebné školy chůze,“ vypočítává Brzobohatá, „na chůzi je specialistka právě Hanka Kohoutová, která pracuje na pražské Rehabilitační klinice v Malvazinkách. Tam jsme se také s Petrem potkali a začali o projektu podobného rázu přemýšlet.“

Amputáři smykují v autech

První akcí sdružení byla škola smyku na sklonku roku 2012 v Příbrami, kam se sjelo přes dvacet lidí z celé České republiky. „Tehdy jsme se nikdo neznali, ale musím říct, že teď už s mnoha z nich udržujeme přátelské vztahy,“ vzpomíná Brzobohatá.

No Foot No Stress už se mezitím rozrostlo, dnes sdružuje přes sto lidí. Jedním z novějších členů je i Marek Schirnich, který se o sdružení dozvěděl ještě v době, kdy ležel v nemocnici. „Sdružení mi pomohlo při zařizování prvoprotéz a doporučilo mi i školu chůze na Malvazinkách. Minulý rok jsem se zúčastnil dvou akcí, parníku na Vltavě a hipoterapie," říká Schirnich. Na organizaci oceňuje zejména to, že pořádá různé akce po celé republice, kde se amputáři setkávají a řeší svoje pozitivní i negativní zkušenosti.

„Naším cílem není jenom poskytovat informace a vyměňovat si zkušenosti, ale i vytvořit při tom nějakou zábavu,“ souhlasí Petr Částka. „Také se snažíme působit na zdravotní pojišťovny při schvalování pomůcek a pomoci tam, kde je potřeba a na co nám stačí finanční síly.“

Když člověk chce, dokáže všechno

Organizování několika akcí do roka rozhodně není bez nákladů, podle Andrey Brzobohaté ale zatím není situace kritická: „Peněz až tolik nepotřebujeme, všichni, kdo nám pomáhají, jsou naši kamarádi a vycházejí nám maximálně vstříc, takže akce nejsou ani tak drahé. Hodně nám pomáhá i firma Otto Bock, která vyrábí protézy.“

„Jinak se nám ale moc sponzory shánět nedaří, tak to občas táhneme ze svého,“ přiznává Částka. Kromě oslavy na parníku a hipoterapie stihlo No Foot No Stress minulý rok zorganizovat ještě lyžování v Jeseníkách nebo návštěvu koncertu Lucie Bílé.

„Největším úspěchem je, když se lidé potkají, zasmějí se a užijí si den, odpoledne nebo třeba i víkend. Zjistí, že když člověk něco opravdu chce, tak to dokáže. A o tom to je,“ usmívá se Andrea Brzobohatá.

Bottom line: Měl by podle vás stát více pomáhat lidem s amputovanými končetinami? Jakým způsobem?