Zaměstnavatel a zaměstnanec se musí na změně druhu konané práce dohodnout, neboť tím dochází ke změně pracovního poměru

Vážený tazateli,

jednou ze základních náležitostí pracovní smlouvy je určení druhu práce, který má zaměstnanec pro zaměstnance vykonávat. Konat práce jiného druhu, než je sjednáno ve smlouvě, je zaměstnanec povinen pouze v taxativně uvedených případech, a to konkrétně v ustanovení § 41 zákoníku práce (např. pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci). Zaměstnanec je povinen konat pouze ty práce, jejichž druh si v pracovní smlouvě sjednal. Odmítne-li zaměstnanec konat práce jiného druhu, nejde o porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru.

Zaměstnavatel a zaměstnanec se musí na změně druhu konané práce dohodnout, neboť dochází ke změně pracovního poměru.  Pokud se strany nedohodnou a zaměstnavatel již nemá pro zaměstnance práci, je to důvodem výpovědi podle ustanovení § 52 písm. c) s minimálně dvouměsíční výpovědní dobou. Pro úplnost uvádím, že v takovém případě má zaměstnanec rovněž nárok na odstupné ve výši dle délky trvání pracovního poměru. Strany mají rovněž možnost rozvázat pracovní poměr k určitému dni. Nárok na odstupné z důvodu rozvázání pracovního poměru pro tzv. nadbytečnost tím nezaniká.

Nemůže-li zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků či omezení poptávky po jím poskytovaných službách, jedná se o překážku v práci na straně zaměstnavatele, za níž přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Výjimku může stanovit dohoda zaměstnavatele s odborovou organizací, event. vnitřní předpis zaměstnavatele, kterým lze snížit náhradu mzdy až na 60% průměrného výdělku.

Není-li zaměstnanci přidělována práce, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnanec není obecně povinen docházet do práce. Stěžejní jsou ovšem konkrétní okolnosti a ujednání mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.