Vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky

Je v praxi opravdu možné, aby si firma udržela určitý morální kredit a zároveň generovala vysoké zisky?

Já v to věřím, ale nejsem ekonom, abych to mohl tvrdit s určitostí. Ze zkušenosti psychologa vnímám, že chování, které má nějakou morální integritu čili se drží společenských a etických zásad, se jeví v krátkodobém horizontu jako nevýhodné, ale z dlouhodobějšího hlediska se vždycky vyplatí, ať už hovoříme o státu, který je předvídatelný, protože si udržuje etické principy, nebo o škole s pověstí férových učitelů či firmě, kde se dobře starají o své zaměstnance. Vhodným příkladem by pro nás mohl být Baťa, který si také časem uvědomil, že k tomu, aby podnik prosperoval, jsou potřeba mimo jiné spokojení zaměstnanci.

Co nebo kdo tvoří etický kodex firmy a jak se přiblížit k ideálu?

V jedné rovině je tvořený legislativou, především zákoníkem práce. V ČR mám zkušenost, že čím větší je korporace, tím více se dbá na jeho dodržování. Pro malé živnostníky je zdejší podnikatelské prostředí poměrně nepříznivé a každá úleva pro zaměstnance je tak pro menší organizace finančně náročná, tudíž občas někteří hledají způsob, jak zákoník obcházet.

Druhou linii etického kodexu si tvoří firmy samy. Bohužel však jde často o kodexy v podobě prázdných hesel typu "jsme jeden tým", čemuž nikdo zcela nerozumí a v praxi to nefunguje. Mnohem efektivnější je, když se zaměstnavatel/manažer zaměří na chování a v etickém kodexu přesně definuje, jaké jednání od svých zaměstnanců očekává. Např. "v práci se zdravíme". Tak je jasné, co se od koho očekává, principy si postupně všichni osvojí, což je hned znát i na celkové atmosféře ve společnosti. Vedoucím pracovníkům bych poradil, aby se při vytváření etického kodexu pokusili oprostit od toho, co si o tom budou myslet kolegové, nebo jak by se mohli cítit, a zkusili si místo toho představit, čím a jak se projevují dobré mezilidské vztahy na pracovišti. Jsou také organizace, které žádný etický kodex nemají, a tam pak záleží na přístupu manažera daného oddělení, jestli se zaměří na kolektiv, nebo jenom na zvyšování výkonu.

Proč se zásady etického chování ze společnosti vytrácejí a jakou roli zde mohou hrát média?

Jsem skeptický k tomu, aby média vychovávala, což neznamená, že by to tak nemělo být, ale nemyslím si, že by to byl jejich primární úkol. Celé 21. století se nachází v krizi, která se nese v duchu "postmoderního myšlení", soustředěného na individualitu a práva jedince. Můžeme to pozorovat už i ve škole: učitelé se obávají vyžadovat po studentech určitý způsob chování, protože nic takového není žádným zákonem definované, a tudíž by se mohlo zdát, že na to nemají právo. V dnešní době se klade akcent na výjimky a chování je specifické, proto by se proti vyučujícímu mohl jedinec nebo skupinka jedinců obrátit s tím, že takové požadavky nehodlá respektovat, jelikož se neslučují s jeho/jejich osobním přesvědčením.

Vrátím-li se zpět k podnikatelskému prostředí. Korporace si nemůže dovolit dělat takovým způsobem výjimky a fungovat demokraticky, protože vznikla za účelem zisku, má vlastníka a vedoucí pracovníky, kteří nesou určitou odpovědnost. Demokratické principy lze ve velké společnosti uplatňovat v rovině diskusí nad projektem, nikoli v liniovém řízení.

Má tedy korporace neboli vlastník právo nařizovat zaměstnancům určitý způsob chování?

Myslím si, že korporace má právo vyžadovat určitý typ chování, ale na to by mi určitě manažeři v mezinárodních společnostech namítli, že mají v kolektivu různé etnické, náboženské či sexuální menšiny, kterým musí vyjít vstříc a přizpůsobit se. A to je ten problém. V tu chvíli se musí rozhodnout, jestli vytvoří etický rámec, který bude specifikovat nějaký typ chování, nebo na situaci rezignují a vytvoří nic neříkající nekonkrétní hesla.

Jak by se měli zachovat zaměstnanci, jestliže etické principy nedodržují jejich nadřízení?

Domnívám se, že skutečně zlých lidí není ve společnosti mnoho. Tím myslím psychopaty bez výčitek svědomí, jednající pouze ve svém zájmu. Častěji se setkáme s psychopatickým jednáním nebo prvky psychopatického chování. Rozdíl je v tom, že o sobě daný "pachatel" nebo jedinec začne pochybovat a necítí se dobře, aniž by si uvědomoval přímou souvislost a vnímal to jako důsledek svého jednání. Stejně jako když máte v těle nějaký virus, který se pomalu rozrůstá a zhoršuje vaši fyzickou kondici, tak opakované nečestné jednání napadá psychiku. Takový jedinec postupně ztrácí schopnost prožívat radost, přestává si vážit sám sebe, trpí nízkým sebevědomím, pocity selhání a svět vnímá jako nepřátelské místo.

Pokud se setkáme s psychopatem nebo psychopatickým jednáním, neměli bychom se chovat stejně nepřijatelným způsobem, protože tím situaci nevyřešíme a sami si ublížíme. Doporučil bych, abychom si uvědomili své hodnoty a dbali o ně. Nenechme se zmanévrovat k neférovému jednání a nedejme si vnutit cizí přemýšlení o sobě. Sami víme, kdo jsme a jaké máme kvality. Názory druhých bychom měli vyslechnout a vnímat jako reflexi na naše chování. Jestliže je pro nás atmosféra v práci nepřijatelná a nelepší se, pak radím odejít.

Jak se ze zdravě smýšlejících osobností stávají jedinci s psychopatickým chováním a jak psychopata rozpoznat?

Nejlépe to lze pozorovat na lidech, kteří pracují ve zkorumpované organizaci, jež je svým systémem fungování nutí k neférovému jednání. Zaměstnanec postupně akceptuje nečestné a nekorektní způsoby, poté se sám dopouští malých přestupků a za čas se může chovat jako psychopat. Ten však na rozdíl od všech ostatních neprožívá pocit viny, a pokud nesedí ve vězení, bude s velkou pravděpodobností zastávat vysokou funkci v nějaké korporaci. Na své okolí působí často charismaticky a přátelsky, ačkoliv kolegy ve skutečnosti manipuluje. Od psychopata manipulátora můžete v práci slýchat lichotky typu "bez tebe bychom to nezvládli, ostatní nic neumí", čímž se vás snaží oddělit od kolektivu, aby nad vámi získal větší moc. Také vás nikdy explicitně nepožádá o pomoc, ale spíše řekne "bylo by dobré, kdyby ses na tohle podíval, rychle se pak zorientuješ v celém projektu". Jeho komunikace je v principu stejná jako jazyk reklamy. V ní neuslyšíte "kupte si náš produkt, abychom vydělali", manipulativními frázemi se vás však prodejce snaží přesvědčil, že nabízený produkt potřebujete.

To jsou ti hadi v kravatách, na které se zaměřujete v rámci kurzů v Economia Trainings?

Je to téma, které v posledních letech rezonuje společností. Zájem podpořily také film Ryba smrdí od hlavy a kniha Hadi v oblecích, opírající se o tvrzení, že se vysoké procento psychopatů nachází ve vedoucích pozicích velkých korporací.

Já se s tím neztotožňuji a razím teorii zmíněného psychopatického chování. Kromě zkušeností vycházím z poznání tzv. stanfordského vězeňského výzkumu, který simuloval prostředí věznice a pozoroval, jak se postupně mění chování dobrovolníků v rolích vězňů a bachařů. Po necelém týdnu byl experiment kvůli psychickému stavu zúčastněných a krutému chování dobrovolníků v pozici dozorců ukončen. Ukázalo se, že i zdravý člověk se může v jistých podmínkách chovat jako tyran, nebo se naopak stylizovat do role oběti. Zvrácený systém tedy generuje jedince s psychopatickým chováním a lidi rezignující na své vlastní hodnoty. Korporace orientovaná na výkon a kariéru z logiky věci může taktéž vytvářet podmínky pro zmíněné rizikové chování. Můj cíl v rámci připravovaného kurzu je ukázat, že každý z nás se může za jistých okolností chovat psychopaticky, a vysvětlit, jakým způsobem lze ve velké společnosti podobným jevům předcházet nebo je eliminovat.

Jak naši společnost poznamenal totalitní režim a jak jsme na tom dnes?

Dovolím si použít citát svého kolegy: "Moderní demokracie je vláda psychopatů nad úzkostnými neurotiky." Normalizace napáchala v naší společnosti nedozírné škody v podobě cynismu a skepse ke všemu jinému, než je vlastní prospěch. To implicitně ovlivňuje vztahy mezi lidmi dodnes. Situace se však od devadesátých let o dost zlepšila (ne v politice, ale v té korporátní sféře), protože zaměstnavatelům začíná docházet, že se k lidem nemohou chovat vykořisťovatelsky. A není to kvůli tomu, že by dnes byla společnost lepší, ale uvědomila si, že etický kodex řeší praktické záležitosti. Tím myslím zejména otázku důvěry, proto je pro nás tolik důležitý třeba etický kodex lékařů. Pocit jistoty však potřebujeme mít i v zaměstnaní.

Jak jsou na tom s dodržováním etických principů firmy postkomunistických zemí?

V ČR máme představu, že to, co vnímáme jako zdvořilost, platí všude a nechápeme kulturní specifika. U nadnárodních firem pak to vyvolává pnutí, a právě proto je dobré připomínat elementární základy, jako je pozdrav. Kvůli zkušenosti s totalitním režimem jsme také obezřetní k tomu, aby nám někdo něco diktoval. U nás platí úzus, že menšiny musíme respektovat, ale chod společnosti určuje většina. Ze své zkušenosti však mohu potvrdit, že cizinci vnímají české zaměstnavatele a kolegy velmi pozitivně, protože pro tuzemské manažery je typické, že se zajímají pouze o kvalitu (někdy kvantitu) odvedené práce. Nedělají výjimky v tom smyslu, že by cizince vůči zbylému kolektivu zvýhodnili, nebo naopak znevýhodnili. Platí pro něj stejná pravidla, a jestliže podává neuspokojivý výkon, propustí ho. Obhajoba založená na tom, že cizinec byl ve společnosti v menšině, by v takovém případě zpravidla neobstála. Zaměstnavatele v Británii by naopak tento argument možná přesvědčil a cizince by si ve firmě nechali.

Rozhovor byl publikován v magazínu Kariéra speciál.