Regulace sdílených služeb: Česko vyčkává, Estonsko inspiruje

Začátkem září projednala vláda analýzu, která na národní úrovni volá po přijetí základního regulatorního rámce pro sdílené služby. Ten by měl stanovit komplexní pravidla, která by mimo jiné nalinkovala rozsah odpovědnosti uživatelů a provozovatelů sdílených služeb, definovala právo na reklamaci a státní pokladně garantovala i z tohoto inovativního byznysu standardní daňové příjmy.

Jenže vzhledem k blížícím se volbám zůstává příprava takové komplexní normy jen na papíře. Ministerstva a úřady, které mají s jednotlivými typy sdílených služeb co do činění, zatím chystají jen úpravu dílčích speciálních předpisů. I ta je zatím ale většinou teprve v plenkách a dokončit ji bude muset až nová politická reprezentace vzešlá z říjnových voleb.

Nejdále v přípravách zatím pokročilo Generální finanční ředitelství. To koncem května vydalo metodiku shrnující daňové povinnosti řidičů nabízejících služby přes mobilní aplikaci Uber. Ředitelství v ní přiznává sdíleným dopravním službám status podnikatelské činnosti a tím také jejich poskytovatelům povinnost odvádět daň z příjmů. Dovozuje, že taxikáři Uberu by ze zákona měli být držiteli živnostenského oprávnění. Pokud tedy ve svém daňovém přiznání neuplatní výdaje ve skutečné výši, mohou využít 60procentní daňový paušál.

Podobný materiál shrnující daňové povinnosti nyní finanční ředitelství chystá i pro ubytovací sektor. Zodpovědět by v něm mělo i otázku, zda a v jakých případech se na majitele nabízející své byty přes Airbnb vztahuje povinnost elektronicky evidovat tržby.

Ministerstvo pro místní rozvoj pak chce v reakci na rozvoj sdílené ekonomiky přepsat zákon o místních poplatcích. "Zvažujeme například sloučení poplatku za lázeňský a rekreační pobyt a poplatku z ubytovací kapacity do jednoho poplatku, tzv. poplatku z ubytování. Poplatníkem by byl host a plátcem ubytovatel - tj. každá osoba, která poskytuje ubytování za úplatu včetně ubytování v soukromí," popisuje mluvčí resortu Vilém Frček.

Zatím se lidé nabízející ubytování přes Airbnb placení rekreačních, lázeňských a ubytovacích poplatků většinou vyhýbají. Radnice Prahy 1 například eviduje necelou pětistovku bytů k rekreaci, z nichž ubytovatelé turistické poplatky do městské poklady platí. Jen prostřednictvím Airbnb se však v této části hlavního města nabízí ke krátkodobému pronájmu kolem 3500 bytů. Celkově metropoli podle analýzy magistrátu takto uniká zhruba 120 milionů korun ročně.

Přispívá k tomu zřejmě i nejednotný přístup měst a obcí k výběru místních poplatků. Rekreační a lázeňský poplatek podle nyní platného zákona totiž obce a města vybírat mohou, ale nemusí. Ubytovatelům tak nezbývá než si prostudovat vyhlášky platné v místě, kde byt určený k pronájmu mají, a teprve poté se rozhodnout, zda si hostům o poplatky říct, nebo to není třeba. "Ubytovatel je povinen tento poplatek odvést tam, kde jej obec vyhláškou vyžaduje, což může být v místech soustředěného turistického ruchu, jako jsou velká města, turisticky zajímavé oblasti nebo v lázeňských místech," vysvětluje advokát Jan Ptáček z kanceláře Císař, Češka, Smutný.

Povinnosti platit rekreační a lázeňský poplatek se ovšem majitelé bytů mohou i tam, kde ho obec vybírá, legálně zprostit, pokud prokážou, že jejich hosté do města nepřijeli kvůli rekreaci nebo léčbě, ale že jde například o obchodní cestu nebo studijní pobyt.

Obtížnější je pak podle nyní platných předpisů najít odpověď na otázku, zda se i na ubytování v soukromí vztahuje povinnost odvádět poplatek z ubytovací kapacity. Ten by se měl podle zákona vybírat jen v zařízeních určených k přechodnému ubytování za úplatu. "Odborná literatura dovozuje, že zařízení musí být stavebními předpisy, respektive kolaudačním rozhodnutím určeno pro přechodný pobyt za úplatu. Na poskytování přechodného ubytování v domech či bytech se tento poplatek z tohoto důvodu spíše nevztahuje," míní Ptáček. Minoritně se ale mezi právníky objevuje i opačný názor, že poplatek z ubytovací kapacity je potřeba odvést vždy, když host za ubytování platí.

Soudy, které mohou situaci vyjasnit, jednoznačnou odpověď na tuto otázku zatím nedaly. Ministerstvo pro místní rozvoj ale tvrdí, že poplatky by měli platit všichni, kteří na přechodnou dobu ubytovávají turisty. I tuto otázku by proto chtělo vyjasnit v novele. Avšak kdy by mohla být hotová, se zatím neví. "Změna zákona o místních poplatcích, jakož i případná metodika výběru a dalších souvisejících záležitostí, budou předmětem dalších meziresortních jednání s ministerstvem financí," dodává Frček.

Z obecních vyhlášek

Česko ale není se svým nekoncepčním přístupem k tvorbě právních předpisů týkajících se sektoru sdílených služeb zdaleka výjimečné. Také ostatní evropské země se zatím pouští do psaní pravidel pro něj spíš opatrně. Regulace sdíleného ubytování běžně zůstává na radnicích jednotlivých měst. Barcelona tak například zakazuje majitelům inzerovat nemovitosti přes Airbnb bez registrace v Katalánském turistickém registru. Dodržování pravidel přímo v ulicích města kontroluje stovka inspektorů. Odhaleným majitelům bytů a domů, kteří nabízí ubytování bez licence, hrozí pokuta až 60 tisíc eur (více než 1,5 milionu korun). Airbnb a Homeaway navíc loni od barcelonské radnice dostaly pokutu 600 tisíc eur za to, že inzerovaly nemovitosti nezapsané v registru.

Volnější pravidla mají v Amsterdamu. Tam mohou majitelé své nemovitosti pronajímat po dobu šesti měsíců v roce bez omezení. V Berlíně pak od května 2016 platí absolutní zákaz pronájmu celých nemovitostí přes ubytovací platformy typu Airbnb. Za porušení zákazu hrozí pokuta až 100 tisíc eur (v přepočtu zhruba 2,6 milionu korun).

Restrikce, po níž sáhla německá metropole, se ale příliš nezamlouvá Evropské komisi. Ta ve svém sdělení z června loňského roku sice nechala tvorbu předpisů ke sdílené ekonomice v kompetenci členských států, ale zároveň označila "absolutní zákazy a množstevní omezení činnosti" sdílených služeb za "nejzazší opatření". "Obecně by měly být uplatňovány, pouze pokud nemohou být k dosažení legitimního cíle obecného zájmu použity méně restriktivní požadavky. Například zákaz krátkodobého pronajímání bytů se jeví obecně obtížně opodstatnitelný, může-li být krátkodobé pronajímání nemovitostí například omezeno na maximální počet dní v roce," uvádí komise v dokumentu.

Berlínský zákaz nicméně už prošel i testem u Spolkového ústavního soudu. Ten konstatoval, že dostupnost nemovitostí k bydlení je v celém Berlíně vážně ohrožena, regulace krátkodobých pronájmů bytů turistům je tedy opodstatněná a legitimní.

Inspirace z digitální země

Z evropských zemí nejdál s přípravou pravidel pro sdílenou ekonomiku pokročilo tradičně digitálně orientované Estonsko. Tam už od roku 2015 zprostředkovatelé, jako je Uber, posílají data o tržbách řidičů rovnou finanční správě. Ta je pak automaticky zahrne do řidičových zdanitelných příjmů.

Od listopadu tam navíc vstoupí v účinnost nový zákon, který má vyjasnit rozdíly mezi tradiční taxislužbou a spolujízdou. "Záměrem tohoto zákona není nastavení nových povinností a regulace v pravém slova smyslu, ale spíše vyjasnění a jasné stanovení podmínek, které bylo do přijetí zákona nezbytné vyhledávat v různých právních předpisech," popisuje expert na sdílenou ekonomiku z advokátní kanceláře Deloitte Legal Jan Pavouk.

Zákon dělí řidiče do čtyř skupin, od taxíků označených klasickou svítilnou taxi a vybavených taxametrem přes auta bez taxametru až po taxíky, které si zákazník může objednat prostřednictvím mobilní aplikace. Legálně vozit klienty mohou příslušníci všech čtyř kategorií, liší se ale práva, která jednotlivé skupiny od zákonodárců dostaly. Tak například řidiči s taxametrem a označenými auty mohou při jízdě městem využít pruhy vyhrazené pro veřejnou dopravu. To je řidičům s auty bez označení a taxametru zapovězené. U taxikářů, které si lidé objednávají přes platformu typu Uber, je potřeba počítat s tím, že platit se bude také výhradně prostřednictvím mobilní aplikace.

"Zákon začíná platit v listopadu a v současné době ještě nelze objektivně zhodnotit, jaký bude mít přínos. Již ale bylo avizováno, že právní úprava pro oblast ubytování a další druhy sdílené ekonomiky bude následovat," dodává Pavouk. Estonskou cestou by se v budoucnu mohlo vydat i Česko - takové plány se alespoň osnují na ministerstvu dopravy. "Na základě diskusí s jinými úřady a odbornou veřejností vážně řešíme možnost připustit používání aplikací k měření vzdálenosti a účtování tak, aby mohly být legální alternativou taxametru," říká mluvčí resortu Tomáš Neřold. Stejně jako v Estonsku i v Česku by se podle plánů ministerstva mělo jednat o nový druh taxislužby.

Zatím ale resort uzákonil jen zpřísnění trestů pro řidiče, kteří vozí klienty bez licence. Od října jim mohou úřady uložit zákaz činnosti na šest měsíců až dva roky. Řidič taxislužby přijde o oprávnění už při první sankci za závažný přestupek, jako je třeba nepoužití taxametru. Dosud mu takový postih hrozil až při opakovaném porušení pravidel. "Řidič musí mít oprávnění řidiče taxislužby, dopravce koncesi, a pokud není mezi cestujícím a dopravcem sepsána písemná smlouva, tak vozidlo musí být označeno svítilnou s nápisem taxi. Pokud tyto požadavky řidič neplní, jedná v rozporu se zákonem," dodává Neřold. To podle něj platí pro taxikáře jezdící pro klasické dispečinky stejně jako pro řidiče, kteří využívají mobilní aplikaci.

Jakkoliv hlásá resort dopravy vůči řidičům Uberu, Taxify i jiných digitálních zprostředkovatelů striktní přístup, nejde zdaleka o všeobecně přijímaný výklad zákona. Loni v listopadu například Městský soud v Praze zrušil 15tisícovou pokutu, kterou řidiči Uberu uložil pražský magistrát. Soudkyně Jana Jurečková v rozsudku uvedla, že sdílená přeprava pomocí aplikace UberPop nebyla zákonným způsobem omezena. Řidič tudíž nemohl poznat, že jeho jednání může být považováno za protizákonné. Magistrát hlavního města podal proti verdiktu kasační stížnost a nyní se čeká, jak případ posoudí Nejvyšší správní soud.

Regulace před soudem

Čeká se i na rozsudky Soudního dvora EU. Ten by měl mimo jiné zodpovědět otázku, zda je Uber poskytovatelem dopravních služeb, anebo službou informační společnosti, tedy službou poskytovanou zpravidla za úplatu, na dálku elektronicky a na individuální žádost příjemce. "Zodpovězení této otázky má vliv na možnost případné regulace činnosti platformy, popřípadě na to, zda je možné jí uložit nějaké požadavky pro přístup na trh," vysvětluje Ptáček z advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný a dodává: "V případě, že platforma pouze zprostředkovává kontakt mezi poskytovatelem a zákazníkem a je službou informační společnosti ve smyslu směrnice o elektronickém obchodu, nemůže přístup k ní či její výkon podléhat povinnosti předchozího povolení ani jinému požadavku se stejným účinkem."

Přestože závazné rozhodnutí Soudního dvora EU zatím nepadlo, jako cenné vodítko může posloužit alespoň stanovisko generálního advokáta Macieje Szpunara. Ten vylučuje, že by platforma Uber mohla být považována za pouhého prostředníka mezi spotřebitelem a řidičem. "Služba spočívající ve zprostředkovávání kontaktů mezi potenciálními cestujícími a řidiči nabízejícími vyžádané služby individuální městské dopravy prostřednictvím programu pro chytré telefony v situaci, kdy má poskytovatel uvedené služby kontrolu nad základními podmínkami přepravních služeb poskytovaných v tomto rámci, zejména nad cenou uvedených služeb, nepředstavuje službu informační společnosti, ale službu v oblasti dopravy," uvádí Szpunar ve svém stanovisku.

Z toho generální advokát vyvodil závěr, že řidiči jezdící konkrétně pro platformu Uber nevykonávají vlastní činnost, která by mohla existovat nezávisle na této platformě. Bez "mateřské" platformy by naopak jejich činnost postrádala smysl. Zároveň ale advokát připouští, že jiné on-line aplikace mohou používat i jiný model spolupráce. Rozhodnutí, zda je, či není platforma službou informační společnosti, tedy musí být vždy posuzováno individuálně s ohledem na podmínky konkrétního případu.

Stanovisko generálního advokáta slouží jako podklad pro konečné rozhodnutí soudu v dané věci. V naprosté většině případů soud názor generálního advokáta plně respektuje. Alespoň v případě Uberu by to tedy znamenalo, že členské státy EU mohou pro jeho podnikání stanovit striktní hranice a například licence a koncese požadovat po jeho řidičích stejně, jako to dělají u jiných taxikářů.

Článek byl publikován v Právním rádci 10/2017.