Digitální gramotnost vyžaduje téměř každá profese. Zaměstnanec bez minimálních digitálních znalostí může být pro zaměstnavatele nepotřebný nebo příliš drahý!

Umět mechanicky klikat na tlačítka v softwaru není digitální gramotnost, takový zaměstnanec sice udělá, co se po něm chce, ale při prvním nestandardní situaci vyjde najevo, že “neví, která bije”. Ptá se kolegů, volá na IT podporu a celkově se tak firmě prodražuje.

Sami zaměstnavatelé ale netuší, jak ty to znalosti otestovat, většina lidí si totiž myslí, že umí, co je třeba, ale opak je pravdou. Jen každý devátý člověk totiž odhadne správnou úroveň svých digitálních znalostí.

U mnoha profesí, i u kterých byste to nečekali - prodavačka v obchodě, skladník či vrátný - je či bude nutné mít alespoň základní digitální znalosti a dovednosti, tzn.:

• umět vyhledávat relaventní informace na internetu a elektronicky komunikovat (e-mailem či prostřednictvím sociálních médií),
• vědět, jaký nástroj lze použít pro řešení problému (schopnost vybrat vhodný software a hardware, případně zvolit vhodnou cestu, jak se dostat k datům),
• rozpoznat, co je bezpečné nebo důvěryhodné a co nikoliv (např. jak vypadá chráněná webová stránka nebo zda jsou nalezené informace zastaralé),
• zásadním problémem je, že zaměstnavatelé nedokážou pojmenovat, co přesně od svých zaměstnanců potřebují, nebo předpokládají, že základní digitální dovednosti zaměstnanci mají.
• na 78 % pracovních míst je požadována znalost práce s kancelářským programovým vybavením tzn. umět vytvářet, upravovat a používat jednoduché dokumenty (například texty, tabulky či obrázky),
• podle posledního výzkumu, který zadala Evropská komise, nemá 39 % zaměstnanců v EU dostatečné digitální znalosti a 14 % nemá žádné,
• až 90 % pracovních míst v Evropě vyžaduje alespoň základní úroveň digitálních dovedností

Většina profesí vyžaduje další (tzv. specifické) digitální znalosti a dovednosti, které mohou být pro každý obor více či méně odlišné, kdy např. účetní musí mít znalosti a schopnosti aktivně používat program pro vedení účetnictví (Pohoda, Money, ABRA, Ekonom, Helios či SAP), projektový manažer musí umět používat programy pro podporu projektového řízení (Project, ProjectLibre, JIRA nebo Gannter) a skladník programy pro logistiku, skladování a přepravu (KODYS, Ježek, Money či KelEXPRESS).

“Pokud si myslíte, že se kdokoli může naučit používat některý z výše uvedených programů, aniž by musel být digitálně gramotný, pak máte do jisté míry pravdu. Nebude ale ani efektivní, ani adaptabilní a ani produktivní, protože existuje významný rozdíl mezi mechanickou znalostí ovládání konkrétního programu a schopností chápat účel, cíle a principy chování programu.“

„Příkladem může být účetní, který rutinně pracuje s účetním systémem Pohoda, resp. i po slepu ví, kam má kliknout, ale jeho zaměstnavatel se náhle rozhodne používat jiný účetní systém. Zaměstnavatel sice svého zaměstnance na nový účetní program tzv. zaškolí, ale tomu bude ještě dlouho trvat, než bude schopen samostatné a bezproblémové práce. Jakmile narazí na první problém, začne zatěžovat své kolegy mnoha dotazy či volat technickou podporu. Kdyby byl digitálně gramotný, naučil by se to sám a uměl by řadu problémů vyřešit svépomocí nebo by jim prostě předešel. Mít málo digitálně gramotné zaměstnance je neefektivní a drahé,” vysvětluje Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI.

Co z toho vyplývá? Absence základních digitálních znalostí a dovedností může být ve finále příčinou neefektivní práce a pro zaměstnavatele se tak může stát daný zaměstnanec příliš drahý. Naučit se sice dá všechno, metodou 1) 2) 3), ale jak? Pomalu, špatně, neefektivně, nebezpečně, bez schopnosti znalosti rozvíjet či předat.

Jaká je cena za digitální neznalost?

• finanční ztráta společnosti ve výši jednoho platu či mzdy na danou pozici, která je obsazena „digitálně negramotným“ zaměstnancem,  
• průměrná časová ztráta okolo 1,5 hod/týdně, kterou zaměstnanec věnuje řešení problémů způsobených neznalostí při používání digitálních technologií,
• snížení produktivity práce, které je způsobeno zdlouhavým plněním úkolů (jednotlivcem a následně i celým týmem),
• zvýšené bezpečností riziko při pohybu na internetu (hrozí ztráta či zneužití kontaktů, dat, následně také finanční škody),
• neschopnost předat informace v případě zaškolování dalšího zaměstnance,
• zatížení technické podpory zaměstnavatele.

“Nemalým problémem zaměstnavatelů jsou vysoké náklady na zaškolování nových zaměstnanců, a to zejména v době nedostatku pracovních sil na trhu práce. Řádově může jít až o několik stovek tisíc korun na zaměstnance. Větším problémem je ale samotný obsah zaškolování, který je zaměřen hlavně na specializované oblasti a často zcela pomíjí kritický nedostatek základních digitálních znalostí a dovedností. Ten pak ve svém důsledku, dříve nebo později, vede k nízké adaptabilitě (pružnosti, přizpůsobitelnosti či univerzálnosti) zaměstnance, a tedy k nemožnosti snadno přesunout zaměstnance v rámci např. výrobního procesu na jinou pozici nebo z jednoho úkolu na druhý,“ dodává Chábera.

Česká republika zaujímá v pomyslném žebříčku digitální gramotnosti podle mezinárodního konceptu ECDL 38. místo z cca 150 sledovaných zemí (parametry srovnání: časové období, počet a struktura obyvatel, kteří skládali zkoušky ECDL, výsledky zkoušek, počet úspěšných absolventů zkoušek, pestrost využívaných ECDL programů a jejich obtížnost).