Rakušan Peter Habeler (*1942) je znám především jako člověk, který jako první (spolu s Italem Reinholdem Messnerem) zdolal v roce 1978 nejvyšší horu planety, Mount Everest. V rozhovoru vysvětluje, zda Češi v horách zbytečně riskují nebo jestli je třeba v některých turisticky atraktivních oblastech zavést limity na počet návštěvníků.
Prvním výstupem na Mount Everest bez kyslíku jste se zařadil mezi nejznámější Rakušany po celém světě, procestoval jste desítky zemí. Jaký je váš vztah k rodné zemi?
Na to je jednoduchá odpověď. Rakousko je moje „Šangri-la“, tady jsem se narodil, v rakouských horách jsem prožil úžasný život a naučil jsem se tu vše, co mi pak umožnilo úspěšné výstupy v Himálaji. Nejraději samozřejmě mám své rodné Zillertalské údolí.
Co vlastně Peter Habeler, „horolezec v důchodu“, dělá teď?
Jsem venku v horách prakticky každý den. V zimě na lyžích a teď, s přicházejícím létem, se opět těším na nějaké hezké lezení. Když je u nás v Zillertalu nebo třeba v pohoří Wilder Kaiser, kde jsou také výborné lezecké terény, na jaře ještě moc sněhu, tak se zpravidla vydáme na jih, do italského Arca. Tam jsou výborné a různorodé možnosti, od lehčích tras až po ty opravdu obtížné.
V Zillertalských Alpách existuje horská stezka pojmenovaná po vás. Pro jaké turisty je především určena a je tam potřeba nějaké speciální vybavení?
Peter-Habeler-Runde je trasa pro vysokohorské turisty, na to nemusíte být horolezec. Žádnou extra výbavu nepotřebujete. Jde o putování od jedné horské chaty ke druhé, což je, myslím, typ vysokohorské turistiky, který je čím dál tím populárnější. V každém případě by ale každý měl mít dobré boty, nepromokavé oblečení a také přiměřenou fyzickou kondici. Přece jen se jde po úzkých horských stezkách s častými stoupáními a klesáními a rovněž počasí nemusí být stále jen vlídné.
Existuje vůbec v Rakousku nějaké zajímavé místo, které osobně neznáte a rád byste jej navštívil?
Co se týká horských oblastí, tak ty znám opravdu všechny. Ohledně horolezení je mým nejoblíbenějším regionem masiv Wilder Kaiser v Tyrolsku.
V posledních letech před pandemií počet turistů přijíždějících do Alp prudce rostl. To znamená značnou zátěž pro přírodní prostředí. Myslíte si, že příval turistů by nakonec křehký ekosystém hory mohl zničit? A jak tomu případně zabránit – bylo by řešením třeba zavést limity na počet návštěvníků ve vybraných oblastech? Nebo dokonce vybírat vstupné?
V zásadě máte pravdu, přívaly lidí do Alp jsou skutečným problémem. Nedokážu si ale představit, že bychom to mohli nějak administrativně omezovat. O něčem podobném se uvažovalo na Grossglockneru (nejvyšší hoře Rakouska s kótou 3797 metrů, která je magnetem pro vysokohorské turisty i horolezce, pozn. red.), naštěstí se ale ten plán neuskutečnil. Myslím, že hory by měly zůstat přístupné pro každého. A naštěstí se ani neuvažuje o tom, že by se třeba horolození mělo nějak zpoplatnit. Je ovšem fakt, že pro bezkonfliktní pobyt v horách by každý měl mít jakousi základní znalost tohoto prostředí. Samozřejmě také přiměřenou kondici a vnitřní disciplínu.
Když mluvíte o té vnitřní disciplíně... Do Alp jezdí také mnoho Čechů. Jaké s nimi máte zkušenosti, chovají se třeba jinak než jiné národy? Mnozí tvrdí, že právě Češi v horách zbytečně riskují a často mají tendenci ignorovat pravidla.
To si úplně nemyslím. Pokud se omezím na horolezeckou komunitu, kterou dobře znám, tak čeští horolezci jsou stejně dobří jako ti rakouští – vždyť mnozí Češi dokázali vylézt i ty nejtěžší horské štíty světa. Je ale pravda, že v Rakousku máme takové heslo: Weniger ist oft mehr (Méně je někdy více, pozn. red.), a to platí i na horách. Prostě umění raději se otočit, když jsou podmínky nepříznivé. Někteří to dokážou, jiní ne tak úplně, ale neřekl bych, že dělítkem je nějaká čára mezi národy. Je zkrátka důležité horám rozumět a podle toho se chovat. Vyrážet včas, mít nějakou rezervu, a hlavně znát své vlastní limity.
Článek vznikl v rámci projektu Léto v Rakousku ve spolupráci s Rakouskou národní turistickou centrálou - Österreich Werbung.
