Persepolis - islám, revoluce a boj za svobodu na pozadí jednoho osudu

Dospívání může být někdy pěkně drsnou záležitostí: pokusy pochopit okolní svět a najít si v něm své místo, překonat bláznění hormonů a dopracovat se k podobě jakžtakž svéprávného a rozumného dospělého člověka. A pokud náhodou zrovna vyrůstáte v neklidném Íránu koncem minulého století, máte o pár problémů víc. Tak jako Marjane Satrapi, která svůj příběh přetvořila do komiksu Persepolis a později do stejnojmenného animovaného filmu.

Cesty revoluce

Marjane vyrůstá v bohatší, socialisticky naladěné rodině v Teheránu. Když v roce 1979 propuká íránská revoluce, která svrhne šáha, vyráží její rodiče demonstrovat za práva a svobodu a politika se stává nedílnou součástí Marjanina života. Svržení režimu přináší velkou euforii, objevují se i královi političtí vězni… aby zase velmi rychle zmizeli ve věznicích režimu nového, islamistického.

Marjane je svědkem přerodu společnosti, kterému zatím tak úplně nerozumí. Nese se ve znamení zahalování vlasů, oddělování prostor pro chlapce a dívky nebo hlídek strážců revoluce. A aby toho nebylo dost, přichází válka s Irákem. Bombardování íránských měst, ideologický útlak a absence lepší životní perspektivy donutí rodiče, aby ji poslali studovat do Rakouska.

Čtrnáctiletá Marjane, vybavená jen znalostí francouzštiny, se tak ocitá sama v neznámém světě. Ten sice nabízí svobodu, vzdělání a všechny své kulturní vymoženosti, zároveň jí však nerozumí a automaticky ji považuje za nevychovanou a špatnou. Po čtyřech letech na „dekadentním Západě“, jak by řekli íránští fundamentalisté, Marjane utíká zpět do Teheránu…

Černobílý svět

Persepolis u nás vyšla v podobě dvousvazkové knihy a navazuje na francouzskou tradici komiksů pro dospělé, konkrétně autobiografických komiksů: jejím učitelem je David B., autor série Padoucnice, v níž popisuje své dětství na pozadí boje rodiny s bratrovou epilepsií. Stejně jako David B., i Satrapiová používá jednoduché, černobílé kresby, které přesně sedí k úzkostné atmosféře provázející nálety, ale stejně tak mohou evokovat neustálý strach o život v totalitní společnosti, kterého se nikdy nelze zbavit.

Filmovou podobu Persepolis dostala v roce 2007 a spolu se Satrapi ho režíroval Vincent Paronnaud. Snímek byl nominován jak na Zlatou palmu, tak na Oscara, a velmi emocionálně pracuje nejen s obrazy, ale také s hudbou. Velkou nevýhodou filmu (kromě toho, že je originálně ve francouzštině), je však přílišná zhuštěnost děje, jako by se autoři do 95 minut dlouhého filmu snažili dát co nejvíc informací a jmen, co nejvíc se držet předlohy.

Kvůli tomu film zachovává epizodický charakter původního komiksu, což ho činí křečovitým a zabraňuje ději, aby hladce plynul. Ceny, které snímek nasbíral, si tedy spíš vysvětluji jako poklonu autorčinu životu a tematice, kterou se prostě „sluší“ ocenit.

Ve jménu mládí a náboženství

Samotný příběh nabízí několik rovin. Tou první může být výše zmíněný motiv dospívání: Na začátku je Marjane deset let a teprve se učí chápat, že ne vše, co jí říkají ve škole, musí být pravda. Rodiče ji vedou k nezávislosti a sebedůvěře, ale zároveň se musí naučit přežít v nových poměrech. Být hrdou Íránkou v nepřátelské Evropě se ukazuje být tvrdým oříškem, ovšem žít v Íránu se zkušenostmi z Evropy je někdy stejně těžké.

Druhou rovinou příběhu je politika - a když mluvíme o islamistické zemi, pak ke slovu „politika“ musíme přidat i „náboženství“. Marjanina rodina je demokratická, ale věřící - Marjane sní o tom, že bude prorokem, až bude velká - ale zároveň odmítá fundamentalismus.

Komiks velmi dobře ukazuje, jak je náboženství zneužito pro budování moci a jak rychle začínají lidé využívat nový režim k vlastním cílům (tato okázalá, poslušná příslušnost k fundamentalistickému křídlu se velmi nápadně podobá příslušnosti ke komunistické straně za minulého režimu v naší zemi). Do brutální války s Irákem o sporná území Írán posílal mladé chlapce, aby pak byli oslavováni jako mučedníci, kteří po smrti přišli do nebe. Jak v knize říká Marjanin otec, na Středním Východě nebude klid, dokud tam bude ropa.

A co Bůh?

Persepolis setak může pro Evropana stát velmi vítaným zprostředkovatelem událostí, které máme tendenci vykládat velmi zjednodušeně a prizmatem naší kultury. Zároveň popírá všeobecný a též zjednodušený západní pohled na islám jako na násilnické náboženství. Záležitosti týkající se Boha jsou vždycky nakonec věcí lidí samotných…

A právě Bůh byl příčinou velké kontroverze, kterou film vyvolal v některých zemích. Satrapi totiž jak v knize, tak ve filmu ukázala Alláha tak, jak si ho jako malá představovala: jako laskavého dědečka s dlouhým bílým plnovousem. Pro věřící, kteří ctí přísný zákaz zobrazování Boha, to bylo nepřijatelné. Ovšem špatná reklama, taky reklama - právě díky těmto reakcím se Persepolis dostala do povědomí většiny Evropanů.

„Naši“ evropští imigranti

Debata ohledně toho, kde končí náboženská práva a začíná svoboda umění a projevu se točí stále dokola, a to hlavně díky karikaturám Muhameda nebo Alláha. Persepolis se do stejné kategorie dostala spíš omylem, i když samotný příběh je pro fundamentalisty nelichotivým portrétem i bez ilustrací Boha.

Do oblasti práv však vznáší ještě jedno téma, které je velmi důležité - a současně pro hodně lidí taky nepříjemné. Na Marjanině životě ve Vídni můžeme vidět předsudky, které proti ní místní mají. Samozřejmě, netýká se to všech. Navzdory její snaze zapadnout ji však velká část lidí automaticky považuje za nevychovanou (jeptišky v ubytovně), za zlodějku nebo prostitutku (bytná). A to se jedná o Rakousko, které je považováno spíš za tolerantní zemi.

Dokážeme tedy přijímat „naše“ imigranty? Dokážeme je mezi sebe přijmout, když o to mají zájem? Země jako Írán je nám kulturně vzdálená a my se na ni navíc máme tendenci dívat jako na nestabilní válečnou oblast a automaticky ji spojovat s hrozbou jaderných střel.

Persepolis nám nejen ukazuje Íránce jako lidi, kteří stejně jako my chtějí jen klidně a pokud možno svobodně žít svůj život, ale taky nastavuje zrcadlo našim mnohdy malicherným starostem. Někteří učitelé na svých blozích doporučují používat knihu jako pomůcku k vysvětlení íránské revoluce. Osobně bych ji navrhla číst kvůli pochopení toho, že rozdílná národnost nemusí znamenat víc než nápis v cestovním pase, pokud z ní neuděláme problém.

Bottom line: Znáte někoho, kdo pochází z kulturně odlišné oblasti? Dokážete k němu přistupovat bez předsudků?