Joe Wright, jenž režíroval například filmy Pokání nebo Pýcha a předsudek, se rozhodl zpracovat jeden z nejlepších románů vůbec, Annu Kareninu. Dílo Lva Nikolajeviče Tolstého se dočkalo mnoha více či méně zdařilých adaptací. Wright spojil síly se scenáristou Tomem Stoppardem, který v roce 1998 získal Oscara za Zamilovaného Shakespeara. Podařilo se jim vnést do filmu něco nového, co se jinde neobjevilo?

3 dějové linie

Film se snaží zachytit tři dějové linie, jež se navzájem prolínají. Všechny zobrazují reakci člověka na nemilosrdnou společnost carského Ruska v druhé polovině 19. století. Dolly Oblonská (Kelly Macdonald) zjistí, že jí je manžel, bratr Anny Kareniny (Matthew MacFadyen) nevěrný. Trpí, ale zachová se přesně tak, jak se od ní očekává – nad manželovou nevěrou zavře oči.

V další linii vystupuje statkář Levin (Domhnall Gleeson), jenž se snaží získat srdce mladičké Kitty (Alicia Vikander). A konečně, třetí a hlavní linie, vypráví o Anně Karenině (Keira Knightley), ženě vysokého vládního úředníka Karenina (Jude Law). Zprvu si žije poklidným, i když trochu nudným životem.

To se ale změní v okamžiku, kdy se zamiluje do mladého ambiciózního důstojníka Alexandra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Svůj vztah k němu odmítá tajit a nechce ani dále setrvávat v nešťastném manželství s Kareninem. Je jasné, že v dané společnosti však nemůže dojít ke štěstí…

Wright se s liniemi vypořádal se ctí, i když příběh je samozřejmě, na rozdíl od románu, který má něco kolem tisíce stran, jednodušší. Filmu se podařilo zachovat jednu z hlavních myšlenek a ukazuje kontrast mezi životem ve městě, kde lidé žijí pod drobnohledem ostatních a pro opravdové city tam není prostor, a venkovem, kde je morálka lidí čistá a nezkažená a řeší se tam jen to, co je opravdu důležité.

První část filmu je plná akce a pohybu, obraz se nezastaví takřka ani na okamžik, kulisy se proměňují přímo za běhu. Chvílemi působí trochu přeplácaně, i když je to perfektní způsob, jak vykreslit carské Rusko. Druhá část je naopak mnohem klidnější, snaží se popsat vztah Anny k Vronskému i Kareninovi a její pocity. Citlivější divák to jistě ocení, ale ostatní se mohou trochu nudit.

Silná vizuální stránka

Wright vsadil na vizuální stránku filmu. Chvílemi se kolem hlavních hrdinů jakoby zastaví čas, čímž je krásně podtržena síla daného momentu – například na plese, kde se do sebe hlavní hrdinové Anna a Vronskij zamilují, a kde Anna Karenina připomíná černou labuť, zatímco její sokyně, mladičká a nevinná Kitty, bílou. Chvíli to vypadá, jako by na parketě Anna s Alexandrem Vronským tančili sami.

Některé části se odehrávají na velkém jevišti nebo v hledišti starého divadla, ale třeba i v zákulisí. Divadlo se tak chvílemi mění na taneční sál či úřad, jindy se tam zase konají koňské dostihy.

Divadlo má symbolizovat přetvářku a sešněrovanou ruskou společnost ve velkých městech, kde každý je sledován a každý se musí chovat tak, jak se to od něj očekává, jinak bude smetánkou odsouzen. Všichni jsou tím pádem herci, ale i diváky. Každého, kdo se snaží své roli vzepřít, společnost potrestá bezmezným opovržením.

Přesvědčivý Jude Law

Co se hereckého obsazení týče, z ústřední trojice podle mého názoru nejlépe svou roli zvládl Jude Law alias Annin podváděný manžel Alexandr Alexandrovič Karenin. Jeho postava je ve filmu vykreslena mnohem vlídněji než v románu, kde mu šlo hlavně o to, aby neutrpěla jeho dobrá pověst.

Zde naopak svou ženu miluje, ač si je vědom, že ona chce zůstat s Vronským. I přesto jí je schopen odpustit. Lawovi v roli Karenina uvěříte každé slovo. Možná právě proto pak divák bude paradoxně více soucítit s ním než s hlavní hrdinkou.

Při prvním pohledu na Aarona Taylor-Johnsona se mi hlavou honilo jen: Cože, tohle že je Vronskij? Ten, kvůli kterému Anna chtěla opustit svou rodinu, takový princ Krasoň?

Zpočátku působí jako někdo, kdo o Annu usiluje jen proto, aby měl další „zářez“, a Anna, která se nezdá být snadnou kořistí, v něm probudila „lovce“. Po chvíli jsem ale jeho projevu uvěřila, v některých scénách diváka přesvědčí, že má Annu opravdu rád – minimálně proto, že se do ní alespoň na nějakou dobu skutečně zamiloval.

Krásná Keira Knightley se role Anny Kareniny zhostila s obrovským zápalem. V jistých momentech k divákovi z filmového plátna proniká její koncentrované štěstí – například na louce, kde vyznává Vronskému lásku, jindy zase zoufalství, například když se k ní společnost odvrací zády.

Problémem je, že chvílemi připomíná rozmazlenou hysterickou paničku Bovaryovou. Částečně i proto, že ve filmu není příliš vykreslena psychologie postav, a divák pak, zvláště v případě Anny Kareniny, nenachází dostatečnou motivaci pro její činy, zejména pro ten poslední.

Ploché postavy?

Vztah Vronského a Anny ve filmu nepůsobí jako příliš hluboce, ale spíš jen jako silná fyzická přitažlivost, pouhá zamilovanost, a Annina sebevražda pak jen jako zbytečný čin znuděné slečinky.

Ve filmu chybělo dostatečné vykreslení bezvýchodnosti její situace - Anna spíše působila jako hysterka, která bezdůvodně žárlila na svého mladšího milence, přičemž doma na ni čekal milující manžel, který by jí byl ochoten vše odpustit.

To ale nic nemění na faktu, že nejnovější zpracování Tolstého románu Anna Karenina je určitě zajímavá podívaná, minimálně díky velice poutavému a neotřelému vizuálnímu zpracování. Kdo navíc příběh nezná dost dobře a podaří se mu vyhnout srovnávání, možná ani neuvidí postavy tak ploše, nebude postrádat lepší psychologické vykreslení a bude z filmu nadšen ještě víc.

 
Stránka filmu na CSFD.cz