Střední odborné učiliště Jiřice připravuje budoucí pracovníky ve stavebních oborech

(Kurzívou jsou citace z výroční zprávy za školní rok 2011/2012.)

Učební osnovy byly v převážné míře splněny, jen malá část látky byla převedena do školního roku 2012/2013. Vyučující pracovali v jednotlivých předmětech podle vlastních tématických plánů, které byly v průběhu roku operativně upravovány vzhledem k aktuální situaci v jednotlivých třídách.

Do učiva byla zařazena témata "Ochrana člověka za mimořádných událostí", "Výchova k volbě povolání", "Environmentální výchova", "Etická výchova" a "Finanční gramotnost". Během školního roku se konaly celkem čtyři pedagogické rady, na kterých byl projednán aktuální stav výuky a výchovy na škole a další záležitosti týkající se plnění úkolů školy.

Teoretickou výuku vedou v SOU Jiřice akademicky vzdělané osoby s praxí z oblasti vzdělávání. Jednou z nich je publicistka a spisovatelka Marie Formáčková.

Pedagogická práce jako každá jiná

Dostala jsem se k ní čirou náhodou. Učím vlastně od pradávna, hned po vysoké jsem vedla kroužek mladých žurnalistů v kulturním domě v Karlíně, pak jsem na fakultě žurnalistiky měla seminář, jak se píše pro ženy. Hrozně mě to bavilo, mnozí ze současných investigativních novinářů byli mými žáky. Posledních asi deset let učím na Vyšší odborné škole grafické v Hellichově ulici v Praze.

Když jsem kolem roku 2000 odešla na volnou nohu, potřebovala jsem nějakou pravidelnou činnost, která by měla řád. Tehdy jsem dostala nabídku ze zmíněné VOŠ, abych k nim šla učit redakční praxi. Pro budoucí grafiky je to výborný předmět, poznají, jak vzniká to, co jako redakční grafici lámou.

Ale zpět k Jiřicím. Nedávno jsem se při psaní knihy s Věrou Bílou setkala s jejím producentem a on mezi řečí zmínil, že zakládá odborné učiliště pro obory malíř, natěrač a lakýrník ve věznici v Jiřicích. Právě dává dohromady pedagogický sbor a slyšel, že taky učím, jestli tedy bych neměla o tu práci zájem.

Nejenže jsem v takovém prostředí nikdy neučila, ale nikdy jsem tam ani nebyla, takže jsem zájem měla. Dostala jsem český jazyk, němčinu a občansko-vědní základ (občanská nauka) a jeden den v týdnu, kdy učím.

Skutečnost předčila všechna má očekávání. Nejdřív jsem byla proškolena jak s novými žáky pracovat. Nejsou to žádní svatouškové, ale vězni odsouzení na více než tři roky; výběr je daný požadavkem, aby stačili studium dokončit. Učím tam už druhý rok a nikdy jsem neměla konflikt. Mí žáci jsou ve věku od 19 do 60, někteří mají i slušné vzdělání, jiní jsou doslova školou nepoznamenáni.

Obor malíř, lakýrník byl vytipovaný MŠMT jako nedostatková profese, takže až vězni opustí věznici, budou docela dobře kvalifikovaní a připravení pro normální život. Obor je žádaný i za hranicemi v Německu či Rakousku, proto učím němčinu.

Hodnocení chování u všech velmi dobré

Studijního průměru 1,00 dosáhlo celkem pět žáků, do studijního průměru 1,50 se umístilo 20 žáků, z nichž 18 bylo hodnoceno stupněm prospěl s vyznamenáním (dva z 20 byli v některém z předmětů hodnoceni stupněm dobře, proto nemohl být závěr prospěl s vyznamenáním, ale jen prospěl).

Hodnocením nedostatečně v některém z předmětů byli hodnoceni dva žáci. Neklasifikováni v některém z předmětů byli taktéž dva žáci. I výše jmenovaní však úspěšně absolvovali komisionální zkoušky, takže jejich celkový prospěch byl hodnocen stejně jako u zbylých ostatních - prospěl.

Absence nevybočovala z normálu, s ohledem na umístění školy nebyla zaznamenána žádná neomluvená absence.

Motivace v řediteli

Když jsme dělali přijímačky, objížděli jsme věznice v celé republice a kdo uspěl, byl převezen do Jiřic. Pro školu je tu vyčleněn speciální blok, kde jsou žáci pohromadě. Hlásí se jich moc, musíme vybírat.

Zřizovatelem školy a ředitelem v jedné osobě je Jan Beer. Jako velmi mladý taky prošel vězením, na svobodě si pak dodělal maturitu a dnes studuje třetí vysokou školu. Jeho nápad zřídit učiliště vyplynul z toho, že přesně ví, co vězňům chybí, když mají opustit vězení - profese, ve které se uplatní.

Je hezké, že byl člověk ekonomem, ale je-li zavřen za zpronevěru, po propuštění už v tomto oboru sotva najde práci. Na druhé straně je pro mé žáky osoba ředitele úžasnou motivací. Když vykládají, že nemá smysl se učit a že nemají šanci něco změnit, říkám jim: podívejte se na pana ředitele, kam to dotáhl. Je vzorem, možná i proto se sem hlásí tolik lidí.

Kolegové jsou taky velmi fajn, dobře se s nimi jedná, mají k učilišti vztah. Oceňuji vedení věznice, je to pro ně spousta práce vyžádat si vězně, přivézt je, vytvořit kapacitu pro učiliště. Opravdu záslužná činnost. Žáci mají zvláštní režim, jsou od ostatních odděleni, mají v cele i svá pracovní místa.

Konec školního roku byl okamžikem, kdy školu navštívil ak. mal. Josef Velčovský, jenž uvedl výstavu výtvarných děl dvou žáků školy. Během prázdnin byla pro žáky zajištěna odborná praxe, které se účastnili všichni žáci školy.

Současně jsme navázali spolupráci s Vysokou školou báňskou, jejíž studenti v rámci své prázdninové aktivity seznamovali veřejnost s přírodními vědami. Zájemci z řad žáků tak mohli obohatit své znalosti i díky praktickým ukázkám pokusů s vodíkem, elektřinou, zvukem.

Skryté a odhalené talenty

Na vězně musíme pohlížet jako na obyčejné žáky. Při vyučování jsme sice v učebně s mřížemi, zamknuti a bez dozoru - ale jak už jsem řekla, problémy nejsou. V pedagogickém sboru jsem jediná žena a je dobře, že jsem ve věku, v němž mám k žákům mateřský vztah.

Opravdu věřím tomu, že se jich hodně napraví - v tom duchu s nimi i mluvím. A oni mě navrhli na Zlatého µmose - asi budu muset být vyřazena, mí svěřenci by mě těžko mohli doprovázet na vyhlašování vítězů, ale je to od nich milé, ženský prvek je asi kultivuje.

Na jedné hodině češtiny jsem si připadala jako Igor Hnízdo z Obecné školy: vyprávěla jsem o Husovi a někteří se rozplakali. Nebo mám žáka, který zpočátku neuměl vůbec nic. Sice psal, ale bez znalosti pravopisu. Koupila jsem mu knížky jako pro malé děti, jeden spolužák maturant si ho vzal na starost a teď je z něho jedničkář.

Přímo mi rozkvetl před očima a takových případů je tam víc. Člověk žasne, jak někteří lidé žili, z dětského domova rovnou na ulici. Že skončili za branami věznice, vůbec nepřekvapuje.

Neustále je podněcuju k tvorbě: jednomu mému žákovi (je to mimořádný talent) vyjde sbírka veršů. Další dva píšou knihu, jeden už ji odevzdal - mým snem je celá literární řada, mohlo by to být pěkné. Máme tu také malíře, dva už měli výstavu. Talentovaní lidé jsou všude, i za mřížemi. Když vidím, jaké dělají pokroky, jak se snaží něco dokázat, mám z toho velikou radost.

Střední odborné učiliště Jiřice Připravuje budoucí pracovníky ve stavebních oborech.

Škola je účelně vybavená. Studium je bezplatné, ubytování škola nezajišťuje.

Ve škole je kladen velký důraz na slušné chování, vystupování a morálku vůbec.

Absolventi mohou školu navštívit nebo kontaktovat, aby se poradili o svých problémech nebo se pochlubili pracovními i životními úspěchy.

Obory vzdělání tříleté:

36 - 57 - E/01 Malířské a natěračské práce

39 - 41 - H/01 Malíř a lakýrník

Přijímaní žáci:

Střední škola pro žáky ve výkonu trestu odnětí svobody.

Ke studiu jsou přijímáni absolventi základní školy praktické (ZŠP) nebo základní školy (ZŠ), u kterých je předpoklad, že mají schopnosti pro vzdělávání v odborném učilišti. Důraz klademe na socializaci žáků do společnosti po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

PhDr. Marie Formáčková

je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity. Dvacet let pracovala v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou Květů a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů známých osobností (Helena Růžičková, Zita Kabátová, Václav Havel, Jaroslav Marvan a další), napsala také řadu kuchařek.je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity. Dvacet let pracovala v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou Květů a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů známých osobností (Helena Růžičková, Zita Kabátová, Václav Havel, Jaroslav Marvan a další), napsala také řadu kuchařek.

Vyšlo v příloze HN Kariéra&vzdělávání.