Zlaté vzpomínky, 2. část: Hokejka v obýváku a hormony mladé intelektuálky

Tehdy jsem se šampionátu tak nemohl dočkat, že jsem přípravné zápasy považoval už za jeho součást, a můj strýc, ohromný sportovní fanoušek, marně sedmiletému klukovi vysvětloval, že ten a ten výsledek se do tabulky ještě nepočítá. Bylo mi tak divné, že se dvě mužstva mohou utkat "jen tak", že jsem mu neuvěřil, dokud jsem totéž neslyšel z televizní obrazovky. Komentátoři byli teprve ta pravá autorita.

Výhra 19:1 nad Švýcarskem mě navnadila na druhý zápas s tímto soupeřem (hrálo se dvoukolově každý s každým) tak, že jsem zapomněl na své narozeniny. A pak jsem byl děsně zklamaný, že v tak významný den, který mi museli rodiče připomenout dárkem, Čechoslováci vyhráli "jen" 12:2. Ale za pět dní se hrála odveta "s Rusákama" a výhra 3:2 mi všechno vynahradila. Dospělí měli tehdy velkou slávu, mám dojem že větší, než když pak domácí tým v Praze výhrou nad Finskem 8:2 definitivně potvrdil zisk titulu.