Záběry potácejícího se prezidenta shlédly statisíce domácích i zahraničních diváků. Pozornost médií se stále častěji upíná k Hradu – amnestie, prezidentův projev ve sněmovně, spor o velvyslance a nakonec i smutné záběry ze Svatováclavské kaple. Rozbouřená hladina emocí se po volbách poněkud uklidnila, vody jsou však stále rozčeřené a sám Zeman k jejich zklidnění nepřispívá, ba naopak.

Miloš Zeman si svou první sněmovní řeč v nové roli náležitě vychutnával – na jednu stranu neopomněl zdůraznit, že netouží po nových pravomocích, na stranu druhou stále akcentoval svou nově nabytou legitimitu. Jeho projev spíše než nadstranické vystoupení hlavy státu připomínal proslov ministerského předsedy.

Část Zemanovy řeči věnující se zahraniční politice pobouřila některé poslance natolik, že opustili jednací sál. Nejen, že prezident za servilního potlesku poloviny sněmovny ponížil svého ministra a někdejšího protikandidáta, ale v zahraničněpolitické oblasti v duchu svých stále opakovaných (bonmotů a) témat zmínil evropskou integraci, brzké přijetí eura, boj s terorismem a důraz na ekonomickou diplomacii. V návaznosti na svého hradního předchůdce se nezapomněl vymezit vůči Pussy Riot a otázce lidských práv v souladu s očekáváním nevěnoval žádnou pozornost.

Nezanedbatelnou část projevu hovořil o diplomatickém sboru – výrok, že velvyslanec by měl mít pokud možno vysokoškolské ekonomické vzdělání, je poněkud smutným důsledkem jeho pohledu na úlohu vnější politiky. Na samotném ministru zahraniční nenechal nit suchou – několikrát se vůči němu přímo či nepřímo vymezil. Představa Joachima Gaucka či jiné opravdu důstojné hlavy státu západního formátu zesměšňující ministra vlády je přitom vcelku absurdní.

Miloš Zeman v sobě nezapřel populistického ducha, jemuž je noblesní chování zcela cizí, a Karel Schwarzenberg si pro takovou příležitost měl podřimování odpustit. Je sice pravdou, že oba muži mají podobně vstřícný postoj vůči Evropské unii a Izraeli, jejich hodnotová orientace a základní zahraničněpolitická východiska jsou však jasně rozlišitelná – zamini bude odolávat společnému útoku ministra průmyslu a obchodu a Zemanovy kanceláře.

Zmatek v kanceláři?

Jedním z nejdiskutovanějších témat posledních dní bylo také legislativně-technické autorství novoroční amnestie, které se opět týká hájícího se prezidenta a jeho úřednického aparátu. Když prezidentův kancléř triumfálně zveřejnil výsledky svého poněkud lajdácky provedeného šetření, mimoděk tím spustil běh událostí vedoucích k odhalení možného „autora“ Klausovy amnestie – Zdeňka Koudelky, čímž definitivně zmařil jeho šanci dostat od svého bývalého stranického šéfa talár ústavního soudce.

Ladislav Jakl s Pavlem Hasenkopfem kancléři vyčetli neprofesionalitu a absenci komunikace; je-li navíc Hasenkopfovo líčení okolností jeho výpovědi pravdivé, stal se chráněnec levicového prezidenta příkladem nelegálně jednajícího zaměstnavatele, který přichází s nabídkou, jež se jen těžko odmítá - dohodu, nebo okamžitý vyhazov!

Pokud by se Vratislav Mynář omluvil, mohl předejít žalobě, kterou již promýšlí jeho bývalý zaměstnanec. Mynář se však evidentně osvědčil, neboť pod jeho vedením bude fungovat i Zemanův poradní tým, jehož členem pro energetiku je např. místopředseda SPOZ a jednatel české pobočky Lukoilu Martin Nejedlý.

Svatováclavské neštěstí

Koho by nešokovaly snímky národovecké hlavy státu na slavnostním aktu vyzvedávání korunovačních klenotů u Svatováclavské kaple? Navýsost podivné pohyby prvního ze sedmi klíčníků signalizovaly jistou zdravotní indispozici – jaký význam přisoudíme pojmu „viróza“ je pak čistě na naší fantazii. Můžeme a nemusíme polemizovat s oficiální verzí, ale známá fakta a jeho postoj k alkoholu nás svádí k jednoznačnému závěru.

Prezidentovy záběry již obletěly zahraniční zpravodajské servery. Pro Miloše Zemana to muselo být velmi hořké překvapení – uklidňovat jej však může skutečnost, že fanklub jeho bezvýhradných podporovatelů čítá nemalé procento české populace, otázkou je, kolik z nich od posledního šetření přehodnotilo svůj názor.

 

 

Bottom line: Miloš Zeman není ještě ani 100 dní ve funkci a již nyní vyvolává kontroverze – s modelem nadstranického a společnost sjednocujícího prezidenta se minimálně pro příštích 5 let můžeme rozloučit.