ROZHOVOR: Studium psychologie je velký střet s realitou, říká psycholožka Noemi Matějková

Je to poněkud zvláštní pocit, když vy kladete otázky psychologovi a ne on vám. Dnes jsme pro vás vyzpovídali školní psycholožku Noemi Matějkovou, která si již při škole přivydělávala doučováním angličtiny a také dělala průvodkyni. Po třech letech se rozhodla školu přerušit a odjet na dva roky do Velké Británie, kde se věnovala práci s dětmi a mladistvými, která ji provází celý život, a zároveň si zde doplňovala vzdělání. Školu později dokončila v Čechách. Dnes pracuje již třetím rokem na Gymnáziu Jana Nerudy jako školní psycholožka.

Mohli bychom začít s aktuálním tématem. V Čechách právě probíhají maturity, zvyšuje se proto počet studentů, kteří za vámi chodí a potřebují vaši pomoc?

Je logické myslet si, že v období maturit je návštěvnost poněkud zvýšená. Já mám ale zkušenost, že takto potřebných studentů je během roku v průměru stále stejně. Dokonce jich je možná více v pololetí a ve čtvrtletí, protože pak ve chvíli, kdy už maturita opravdu buší na dveře, a to velmi důrazně, je pozdě bycha honit. Takže přicházejí dřív, někdy je pošle profesor, jindy i rodiče.

Stává se tedy často, že přijdou rodiče a potřebují nějak pomoci se svým dítětem? Nebo jak jinak se k Vám student dostane?

Ano, rodiče jsou nedílnou součástí většiny řešených případů. Jsou také jedním z kanálů, jak se tu takový mladý člověk ocitne. Jindy ale může přijít se spolužákem či spolužačkou, kteří už mají zkušenost a myslí si, že i jejich kamarádovi by to mohlo něco dát.

Je to vždy o tom vybalancování a nalezení nejlepší cesty toho počátečního kontaktu. Výhodou práce ve škole je i možnost kontaktovat učitele, zeptat se na jeho názor. Důležitou součástí mé profese ale je zachovat si určitý odstup, být nestranná.

Kdybychom si vzali konkrétnější případ, že za Vámi například přijde student a má problém s určitým profesorem. Jak by se toto dalo řešit?

Já si myslím, že je vždy důležité ten problém řešit s tím, koho se týká. Takže úplně nejlepší je, když student najde nějaké páky, které spolu můžeme i promyslet, ale jde o to najít způsob, jak tenhle svůj problém řešit s tím konkrétním vyučujícím sám, mezi čtyřma očima. Chápu, že někdy je to velmi těžké, že má student strach, že se to po něm třeba sveze, že si na něj někdo „zasedne“.

A proto se může stát, že já jsem opět tím prostředníkem, který se snaží vést ty dvě strany k domluvě. Mám zkušenost, že často se to týká jen nějakého informačního šumu, že ti studenti nemají úplné informace. Většinou to ale opravdu vede k nějakému civilizovanému rozhovoru a k hledání společného řešení.

A jaký věk je tím nejproblematičtějším, jak staří studenti za vámi chodí nejčastěji?

To je opravdu velmi různé. Poslední roky mám ale pocit, že chodí víc ti mladší, a je to asi také tím, že v jejich třídách děláme intenzivně různé prevence (např. „Řekni ne drogám“, podpora zdravého klimatu ve třídě a eliminace rizikového chování atd.), které jsou v tom věku ještě smysluplné.

Ale není to vůbec tak, že by to byly jenom prváci, druháci, třeťáci (na šestiletém gymnáziu), stane se samozřejmě, že přijde i páťák. Šesťáci třeba v souvislosti s maturitou přicházejí, aby se zeptali na možnosti vysokých škol, ptají se i na osobní zkušenosti z různých stáží, na obory, které jsem vystudovala.

Na to jsem se Vás také chtěla zeptat. Dokážete studentům poradit i s tím, jakou vysokou školu si vybrat? A případně jaká kritéria v tomto rozhodují?

Myslím si, že je důležité, aby se student, který přichází, trochu znal. Aby věděl, zda má nějaké silné stránky, uměl předložit svoje dovednosti, schopnosti, aby věděl, co ho baví. A neméně důležité jsou i osobnostní kritéria, zdalipak je naladěný směrem k lidem, nebo zda je spíš uzavřený, technický atd. Také se osvědčuje spojit vysokou školu s detailní představou práce po ní.

Podívat se do nabídek pracovních agentur na internetu a zjistit, jaké vzdělání si nejvíc žádají. Chce to poznat i konkrétní lidi pracující v oboru, který mě láká, domluvit si exkurzi u nich ve firmě. To může z úzkostnějších povah sejmout tíhu fatálnosti takového rozhodnutí. Možností, jak přemýšlet o školách, je mnoho. Já si vždycky hájím to, že je důležité, aby si mladý člověk představil, co s ní potom bude dělat v praxi. Jedna věc je vybrat si krásnou prestižní školu, která nabízí úžasné možnosti studia, ale druhá věc je potom její praktické využití.

Proč jste si Vy nakonec vybrala psychologii? A jaké bylo její studium?

Otázka na tělo, ale proč ne? Mě formovalo hodně moje rodinné zázemí a také vztahy s blízkými lidmi, s kamarády a s jejich rodinami a to, že jsem byla svědkem a součástí různých ne úplně normálních věcí a situací. To mě tak nějak přirozeně vedlo, až jsem se nakonec rozhodla studovat tento obor. Připouštím úplně nepokrytě, že se mně prostě líbilo, jak to zní a co to také v lidech evokuje, navíc k tomu patří i určitá prestiž. Odrazovala mě však velmi malá šance dostat se na tuto školu.

Výrazně mě v té době ovlivnila kamarádka, která se díky vlastní píli a odhodlání na školu dostala. To mě nakonec utvrdilo v tom, že to možné je. Během studia jsem byla ale překvapená tím, že samo o sobě náročné nebylo, pokud to teda měříme pouze na podpisy v indexu. Byly samozřejmě těžší zkoušky jako anatomie, psychiatrie, neurofyziologie, statistika – matematika na psychologii, to je také něco, co lidi občas překvapí.

V zásadě mi ta škola ale umožňovala zároveň studovat a pracovat, doučovat angličtinu a tím se i trochu živit. Jinak je to ale velmi náročné studium co se týče osobnostního růstu. Jedná se o velký střet s realitou, kdy postupně zjišťujete, že existují mnohé situace a trápení, která nemají východiska, která ani doktoři a renomovaní psychologové neumí popsat. V tomhle ohledu je těžké to ustát, to je ta náročnost.

Setkala jste se někdy vy sama s nějakým opravdu vážným případem – například šikanou, útěkem z domova nebo i pokusem o sebevraždu?

Se všemi třemi, ale je to opravdu výjimečné.

Skutečně? Jak je na tom šikana na gymnáziích, a jak se dá případně řešit?

Řekla bych, že co se týče šikany jsou na tom gymnázia určitě líp než základky, ale myslím si, že i tak je to mnohem rozšířenější, než jsme si vůbec ochotni připustit. Nejprve je skutečně potřeba správná diagnostika, to znamená odlišit šikanu od škádlení. Vědět, co k té šikaně patří, tzn. že je to nějaká dlouhodobá akce, že se to týká objeti a agresora a v dalších fázích už třeba i skupiny agresorů nebo celé třídy.Primárním řešením je chránit oběť nebo toho, kdo na to upozornil. Prostě mu zajistit maximální bezpečí.

Pak je potřeba vysondovat informace od kamarádů, spolužáků, aby bylo z více úhlů popsané, co se vlastně děje, nebo jestli se nejedná jen o nějakou momentální přecitlivělost. Nakonec se jde až za těmi agresory, ze kterých dostaneme také jejich verzi toho, co se vlastně stalo. Je to nepříjemná věc, ale je potřeba v tom ty lidi nenechat samotné, protože když už přijdou a řeknou vám, že jim opravdu dobře není, a že se jim děje něco, co nezvládají, je potřeba udělat všechno proto, aby to skončilo.

Musí mít ale studenti, kteří za Vámi přijdou, vždy nějaký problém, nebo si mohou přijít jen tak popovídat, protože nemají s kým jiným si promluvit?

To jde samozřejmě taky, i když popravdě se to moc neděje. Ale když říkáte, že akorát nemá s kým si povídat, už to může něco znamenat. To, že člověk v tomto věku nemá nikoho ani mimo školu, ani ve třídě, může znamenat potenciálně nějaký ten problém. V tom případě je dobré vést toho člověka ven, aby se dokázal přeorientovat na svoje vrstevníky.

Na závěr bych se Vás, jako psycholožky, chtěla zeptat na takovou trochu filozofickou otázku. Existuje vůbec podle Vás pojem „normální člověk“, či „normální chování“?

Normální oděvní chování, jídelní chování, nákupní chování, učební chování, sexuální chování… dosaďte si, co chcete. Pravděpodobně si pod tím představíme každá něco jiného. I když některé stálé normy se drží. Naše historie je učebnicí toho, jak se vyvíjely různé normy, co bylo v té které době normální.

A tak najdeme obraz ideální ženy, která váží 85 kg, ale také normu dnešních anorektických modelek. Nebo normu ideální rasy a s tím související zvěrstva, která byli lidé schopni páchat ve jménu prosazování své normy. Ještě před 24 lety bylo normou žít dvojí život, říkat něco jiného doma a venku. Dnes máme svobodu, tu si ale někteří pletou s možností dělat vše.

Přesto jsem přesvědčena, že se vyplatí přemýšlet o tradičních hodnotách, nepodléhat kouzlu rozevírajících se nůžek rozvolňování normality. Jsem si naprosto jistá, že normální je nekrást, živit se prací, chodit k volbám, nemoci si vše koupit, myslet na sebe i na druhé, udělat si čas na své blízké. V tom jsem vcelku staromódní.

Děkuji vám za rozhovor.

 Já děkuji.