Konflikt mezi Izraelem a Palestinou po dlouhá léta určuje jak situaci na Blízkém Východě, tak mezinárodní vztahy. Stát Izrael svou pozici, tvrdě vydobytou v roce 1948, neoblomně brání. Možná až moc neoblomně, dalo by se říct. Je možné naprostý útlak jiného národa ospravedlňovat potřebou vlastní národní bezpečnosti?

Izrael je často popisován jako černá ovce Blízkého východu. Legitimita vzniku tohoto státu dodnes vzbuzuje kontroverze a je předmětem mnohých bouřlivých debat. Ne tak na samotném Blízkém východě – pokud muslimské státy něco spojuje opravdu silně, je to opozice a zahořklost vůči Izraeli. Od roku 1948 se tento přístup v několika válkách ukázal praktickým.

Diplomacie směřuje k „two-state solution“

V tomto prostředí se Izrael, země s menším počtem obyvatel než Česká republika, snaží udržet svou prosperitu a bezpečnost. Úloha to rozhodně není lehká. V této zemi nalezneme opatření, která se mohou zdát přehnaná, např. plošná branná povinnost. Izraelci argumentují tím, že v sázce je existence jejich národa, kterou hodlají ochránit za každou cenu. V dané situaci je to nejspíš pochopitelné; problém nastává, když na jejich opatření doplácí někdo jiný.

Palestinská území Gazy a Západního břehu Jordánu (West Bank) Izrael okupuje od roku 1967. Ztěžuje tak rozřešení problému. Od možnosti vytvořit jeden stát pro oba národy už se dnes prakticky upustilo; centrem politických snah je tzv. „two-state solution“. Dva samostatné státy ale mohou fungovat jen za předpokladu, že jeden z nich ten druhý neokupuje a nesnaží se v něm zabydlet.

K tomuto závěru dospěla i jinak pro-izraelská americká diplomacie: „Pan Netanyahu ví, že Spojené státy nepovažují osidlování palestinských území za konstruktivní, vhodné nebo přispívající k míru. (…) Můj argument je: přestože obě strany mají oblasti silných neshod a dělají věci, které ta druhá strana považuje za porušení důvěry, musíme tyto věci překonat a dospět k dohodě,“ vyjádřil se prezident USA Barack Obama v březnu letošního roku na konferenci o území na západním břehu Jordánu.

Radikální politika a omezování práv Palestinců

Zdá se ale, že Izrael k dohodě bude dospívat ještě dlouho. Není to tak dávno, kdy se strany ve volbách předháněly o to, kdo bude ve svém postoji k Palestincům radikálnější. I když se některé snahy o vyřešení konfliktu Izraelcům nedají upřít, každá nová vláda většinou zaujme k otázce jiný postoj, a tak je vývoj opravdu pomalý. Rozepře navíc existují i uvnitř vlády; na začátku června se v rozhlase Danny Danon, zástupce ministra obrany Izraele, vyjádřil takto: „My jsme nacionalistická vláda a ne vláda, která vytvoří Palestinu s hranicemi z roku 1967.“ I když toto tvrzení premiér Netanyahu okamžitě popřel, ukazuje se díky němu, jaká je v Izraeli atmosféra a že umírněným politikům lidé moc nefandí.

Kámen úrazu je způsob, jakým Izrael na okupovaných územích operuje. Palestinci zde žijí v neustálé přítomnosti izraelských vojáků, a navíc jsou jim upírána jejich základní práva. Omezení a kontroly jim ztěžují pohyb na okupovaných územích. Především Palestinci v Gaze potom mají velice omezené možnosti území opustit. Kromě špatného ekonomického dopadu tato opatření ovlivňují životy jednotlivců – výraznou skupinou mezi nimi jsou i studenti.

Na problém doplácejí studenti i aktivisté

„Od roku 2000 zamezila izraelská blokáda tisícům palestinských studentů, aby obdrželi vysokoškolské vzdělání na nedalekém Západním břehu – ne více než 60 mil vzdáleném. A to přesto, že jak pásmo Gazy, tak Západní břeh včetně východního Jeruzaléma, jsou považovány za OPT (Okupovaná palestinská území) – jeden územní celek,“ píše Jasmine Heiss z Amnesty International, která přímo na území Izraele a Západního břehu působila.

Možná ještě hůře jsou na tom ti Palestinci, kteří se rozhodnou se zacházením izraelské vlády veřejně nesouhlasit. V Izraeli je v současné době ve vazbách drženo asi 160 palestinských aktivistů. Jedním z nich je i Ahmed Qatamesh, dvaašedesátiletý akademik, kterému byla na konci dubna po dvou letech vazba opět prodloužena o další čtyři měsíce. Stejně jako ostatní je držen bez vysvětlení, bez rozsudku a bez možnosti se právně bránit.

Ann Harisson, vedoucí programu AI pro Blízký Východ a severní Afriku, říká, že „Ahmed Qatamesh je vězeň svědomí, který je zadržovaný výhradně kvůli vyjádření nenásilných politických přesvědčení,“ a dodává, že „krutá povaha administrativních vazeb spočívá v tom, že zadržení a jejich rodiny žijí v neustálém stavu nejistoty. S každým končícím obdobím jejich naděje stoupají a jsou znovu zmařeny poté, co je jim doručen nový příkaz.“

Izrael se jednou bude muset postavit na vlastní nohy

To jsou jen některé z mnoha potíží a nespravedlností, se kterými se Palestinci musejí potýkat. Netřeba připomínat katastrofickou situaci tisíců uprchlíků, kteří žijí převážně u izraelských hranic a v okolních státech. Celý problém je natolik komplexní, že by snad ani nebylo rozumné snažit se jej celý pokrýt.

Tento článek je poměrně jednostranný, na druhou stranu se domnívám, že pokud se nejedná o opravdu extrémní situaci (např. ozbrojený konflikt), mělo by být dodržování lidských práv prioritou obou zemí v jejich vzájemném kontaktu. Jakkoliv je potřeba Izraele udržet si svou sílu v regionu velká, nemůže ospravedlnit výše zmíněné zacházení.

K napsání tohoto článku mě inspirovalo setkání s velvyslancem státu Palestina v České republice, Mohamedem Salaymehem, který svou řeč zakončil takto: „Jednou prostě přijde čas, kdy Izrael bude muset fungovat sám, bez neustálé podpory USA. K tomu potřebuje stabilní vztahy s okolními zeměmi a vyřešené problémy s Palestinou. Myslím si, že současné pokořování a ponižování Palestinců není tou správnou cestou.“

 

Bottom line: Lidská práva Palestinců Izrael prokazatelně nedodržuje. Potvrzuje se tím, že ačkoliv jsou jasně daná pravidla, která platí pro všechny, vždy někdo najde způsob, jak je obcházet.