Na konci června zveřejnil generální advokát Soudního dvoru Evropské unie svůj závěr o sporném případu Google Inc. v Mario Costeja González. Prostřednictvím toho rozřešil dlouhodobé nejasnosti v záležitosti, zda vyhledávače mohou zobrazovat informace, o kterých si lidé v nich zmínění nepřejí, aby byly veřejně dostupné.

Vše začalo, když Španěl Mario Costeja dostal nápad vyhledat si skrz Google své jméno. Mimo jiné našel patnáct let staré oznámení v barcelonských novinách La Vanguardia. Ty informovaly o aukci jeho majetku, která se měla konat z toho důvodu, že Costeja neplatil sociální pojištění.

Španělé často žádají o vymazání odkazů

Costeja, který měl v té době své problémy již vyřešené, tvrdil, že tato informace by mohla poškodit jeho pověst u zákazníků, se kterými kvůli svému zaměstnání přicházel do styku. Oznámení už po tak dlouhé době podle něj nebylo relevantní a poškozovalo jeho pověst, a tak podal stížnost na celou korporaci s tím, že žádal, aby veškeré odkazy k tomuto novinovému sdělení byly odstraněny.

Španělský vrchní soud tuto stížnost podpořil. Poté, co se společnost Google Inc. odvolala, putoval celý případ k Soudnímu dvoru Evropské Unie. Na této úrovni byl možná ojedinělý, ale celkově jsou podobné námitky k obsahu internetových vyhledávačů poměrně časté.

„Za posledních pět let bylo zaznamenáno 180 žádostí ke Googlu ze strany španělských občanů. Ti se snažili docílit vymazání odkazů především ke kriminálním rozsudkům, správním sankcím, sporům o péči o děti a vazebním zadržením, při kterých byly uděleny poplatky. Google tyto žádosti vždy důsledně odmítal,“ informoval Kevin J. O’Brian z The New York Times.

Evropský soudní dvůr dal za pravdu Googlu

Minulý měsíc dal Googlu nejvyšší soud Evropské Unie za pravdu. Přes ECJ vydal své prohlášení generální advokát Niilo Jääskinen: „Požadavek, aby poskytovatelé vyhledávacích zařízení potlačovali legitimní a zákonné informace, které vstoupily do veřejné domény, by s sebou přinášel zásah do svobody projevu. Poskytovatelé vyhledávacích zařízení, na základě „Data Protection Directive“, nejsou zodpovědní za osobní data vyskytující se na internetových stránkách, které zpracovávají.“

Toto sice není prohlášení soudu samotného, ale v naprosté většině případů se výsledné rozsudky shodují se závěrem generálního advokáta. Google Inc. tedy z boje vyšel vítězně, avšak Bill Echikson, ředitel Googlu pro svobodu projevu v Evropě, případ komentoval stroze: „V této kauze jednoduše bojujeme proti představě, že informace, která je prokazatelně zákonná – a která je nadále veřejně přístupná na dané internetové stránce – může být cenzurována.“

Svobodný internet nad svobodu jednotlivce

Bill Echikson také na svém blogu argumentoval, proč je tolik důležité, aby bylo možné nadále vyhledávat informace, které jsou uveřejněny na internetových stránkách, a to i přes to, že mohou poškozovat něčí pověst. „Nemělo by se lidem zabraňovat v tom, aby se dozvěděli, že politik byl usvědčený z přijmutí poplatku, že doktorovi bylo prokázáno použití špatného postupu při léčbě. Aby si internet zachoval všechny své sociální, kulturní a ekonomické výhody, musí být zachován svobodný a otevřený.“

Je jisté, že o rozhodnutí se bude v příštích týdnech a měsících ještě diskutovat. Je to poprvé, kdy nejvyšší soud Evropské Unie rozhodl v takové záležitosti a tím pravděpodobně omezil další možné stížnosti. Zajímavé je, že tak ECJ rozhodl navzdory původnímu národnímu rozsudku, který se naprosto lišil. Je to rozhodně dobře pro Google, protože v opačném případě by se na něj pravděpodobně sesypaly stovky, ne-li tisíce dalších žádostí podobné tendence.

Zda je to dobře pro jednotlivce, už není jasné. Je určitě minimálně nepříjemné, když mají lidé ze zaměstnání či přátelé možnost dohledat si o člověku informace, které by on možná nejraději úplně vymazal ze svého života – kvůli internetu to ale nejde. Na druhou stranu dává smysl argument, že pokud je daná informace zveřejněná některou webovou stránkou, není důvod pro to, aby ji internetový vyhledávač neukazoval. Stížnosti by poté bylo vhodnější řešit přímo s danou stránkou.

Ke stejnému závěru ve své zprávě došel minulý měsíc i generální advokát Niilo Jääskinen: „Právo na vymazání a blokování dat (…) neudělují subjektu informace právo na to, aby sám adresoval poskytovatele internetového vyhledávače pro to, aby zamezil indexování informací vztažených k němu osobně, které byly zákonně zveřejněny na webových stránkách třetích stran, odvolávaje se na své přání, že by tyto informace neměly být známy uživatelům internetu, jelikož je shledává předpojatými ke své osobě či si přeje, aby byly zapomenuty.“

 

Bottom line: V tomto případě se střetávají dva postoje: 1. Člověk by měl být neustále zodpovědný za své činy a přemýšlet o tom, jaké následky mohou mít v budoucnosti, a 2. Člověk by měl mít šanci „začít znovu“, bez ohledu na svou minulost. Ke kterému se přikláníte vy?