KOMENTÁŘ: 15. výročí registrovaného partnerství Václava Klause a Miloše Zemana

Prezident republiky Miloš Zeman ve středu 10.7. jmenoval nikým nevolenou vládu (chucpe!), ve čtvrtek o den později označil ústavní zvyklosti za idiotský termín a v pátek infiltroval pražskou ČSSD. Bývalý ministr financí Miroslav Kalousek ho proto vzápětí přirovnal ke Klementu Gottwaldovi, malému českému Stalinovi. Proč nechápeme, co se děje? A je hysterie skutečně na místě? Přečtěte si příručku určenou (nejen) pro studenty, jak skrze opoziční smlouvu pochopit zdánlivě nečitelnou politickou situaci v zemi.

Většina dnešních studentů měla 9. července 1998 na práci lepší věci, než sledovat bývalé komunistické kádry, jak si hrají na malostranském pískovišti. Právě tehdy ale vznikl ve spolupráci ODS a ČSSD legendární dokument, srovnatelný snad jen s košickým vládním programem, pod eufemistickým názvem “Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice”.

Dva ego-maniaci ruku v ruce proti všem

Na jedné straně tehdy stál Miloš Zeman, který dokázal porevoluční ČSSD vyhrát boj na levici. V posledních několika měsících ji však systematicky ničí, aniž by se setkal s větším odporem. V roce 1996 opuštěním jednacího sálu sněmovny umožnil druhou Klausovu vládu výměnou za křeslo předsedy sněmovny. 

Na druhé straně byl Václav Klaus, který ustál nikdy uspokojivě vysvětlené čachry se stranickými financemi a tajným kontem ve Švýcarsku z podzimu 1997. Následující rok umožnil opuštěním jednacího sálu sněmovny existenci Zemanovy vlády výměnou za křesla všeho druhu. Zde byl formálně stvrzen počátek stále trvajícího příběhu opoziční smlouvy.

Předcházela jí přitom přechodná půlroční úřednická vláda Josefa Tošovského. Poprvé v české historii byla volební kampaň postavena na extrémním kontrastu ODS versus ČSSD. Obě strany vylučovaly jakoukoliv povolební spolupráci. O to větší ranou byla pro jejich voliče opoziční smlouva.

Nutno podotknout, že vládní koalice dvou velkých stran nejsou v demokracii nic neobvyklého. V tomto případě však nešlo o obyčejnou koalici. Miloš Zeman, který sliboval vyšetření „nesrovnalostí“ v privatizaci apod., se dohodl s potenciálními obviněnými z ODS a bylo jasné, že se nic vyšetřovat nebude.

Jak Klaus, hrdina české pravice, tak Zeman, lidový guru levice, se v druhé polovině devadesátých let nesli na vlně své sebestřednosti a neschopnosti nahlédnout skutečnost z jiné než vlastní strany. Politické rozložení sil jim pochopitelně vyhovovalo, i když se tvářili, že jde o nutné zlo.

Jsem narcis, kdo je víc?

Menšinová vláda ČSSD v letech 1998 - 2002 přitom nebyla jediným řešením povolební situace. Nedošlo k patovému volebnímu výsledku jako v roce 2006. Jednou z dalších možností byla například ideově blízká koalice ODS, KDU-ČSL a Unie Svobody.

US však vznikla pouze několik měsíců před volbami odštěpením od ODS kvůli zmíněnému finančnímu skandálu. Jan Ruml a Ivan Pilip, vlivní členové ODS, vyzvali Václava Klause, aby odstoupil z pozice předsedy strany. Protože se tehdy nacházel na návštěvě Sarajeva, vžilo se v mediích označení „sarajevský atentát“.

Václav Klaus nezapomíná. Pro svůj maloměšťácký charakter nedokázal pachatelům atentátu odpustit a ve svém největším politickém soupeři Zemanovi našel nejcennějšího, takřka osudového partnera ve hře. Stejnou chybu udělal Ruml, když odmítl vyjednávat o koalici ČSSD, US a KDU-ČSL pouze kvůli Zemanově osobě.

Co dělá z opoziční smlouvy mocenský kartel?

Tzv. opoziční smlouva byla svými autory prezentována jako stabilizující prvek mezi vítěznou ČSSD a nejsilnější opoziční stranou ODS. Na menšinové vládě není samozřejmě nic zvláštního.

Pro parlament ve svobodné zemi je ale důležitá kontrola vlády prostřednictvím aktivní opozice. Pokud opozice rezignuje na svoji demokratickou povinnost a stínovou vládu vytvoří pouze pro formu, pak se nedá mluvit o demokratickém způsobu vlády; byť by samotný průběh voleb byl sebevíc svobodný.

Ve smlouvě doslova stálo: „…strany se zavazují, že v průběhu volebního období Poslanecké sněmovny žádná z nich nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě…“ Zároveň se v ní hovořilo o tom, že ČSSD bude „respektovat právo opoziční strany zastávat místa vedoucích kontrolních orgánů…“ atd.

Může ale strana vykonávat důslednou kontrolu vlády, když se zbavuje svých možností, jak ji efektivně vykonávat? Rádoby opoziční ODS se jednoduše dobrovolně vzdala své nejsilnější páky proti ČSSD. Za kolik?

ODS a ČSSD si rozdělila místa na ministerstvech, v klíčových státních úřadech, v dozorčích radách nejvlivnějších firem a dokonce v bezpečnostních složkách. Aféra „Olovo“ a s tím spojený pokus o nájemnou vraždu novinářky Sabiny Slonkové nebo kauza Štiřín budiž příkladem za všechny neuvěřitelné praktiky té doby. Nemluvě o ovlivňování medií.

S ODS a ČSSD na věčné časy? S tandemem Klaus-Zeman určitě

Nevznikla koaliční vláda, ale pouze menšinová vláda ČSSD. To znamená, že ODS se nepodílela na programovém prohlášení vlády a neprosadila žádný politický kompromis do jeho znění. Získala funkce a neprosadila svůj program.

Smlouva nebyla zasazena do časového rámce a nebylo jasně definováno, která strana je vládní a která zase opoziční. To by samo o sobě opět nemuselo být tak problematické. Dalo by se totiž říct, že jednoduše platila pro aktuální politickou situaci, tečka.

To by ovšem nesmělo dojít například ke změně volebního systému, kterou po stížnosti prezidenta Václava Havla zrušil Ústavní soud.

ČSSD a ODS si tak vědomě slovy z opoziční smlouvy o „posílení výsledků soutěže politických stran“ připravovaly půdu pro zásadní změnu politického systému formálně ve prospěch většinového volebního systému. To by pravděpodobně znamenalo existenci pouze dvou stran: ODS a ČSSD střídající se u moci.

Jednou z odpovědí na tento krok byl vznik tzv. Čtyřkoalice, což byl blok Unie Svobody, Demokratické Unie, Občanské demokratické aliance a KDU-ČSL.

Důležitost Čtyřkoalice tkvěla v tom, že ostatní parlamentní strany dokázaly společně zareagovat na vyhrocený stav české politiky; kromě komunistů, kteří se bez tanků za zády zmohly za dvacet let jen na plivání na Palachův pomník.

Volby v roce 2002 přinesly opět vítězství ČSSD a druhé místo ODS. Obě strany však ztratily a kvůli jejich jednání posílila KSČM. Vládu sestavil Vladimír Špidla, jemuž Zeman přenechal předsednictví ČSSD, spolu s KDU-ČSL a US-DEU. Zeman se zkušeně vytratil, aby se mohl později vrátit opět jako vítěz.

Proč ČSSD příští rok prohraje volby?

Při prezidentské volbě v roce 2003 byl však zrazen částí ČSSD, která stranu více, či méně vede dodnes. Stanislav Gross a spol. tehdy kousli šelmu při chuti do slabin a ta se skryla zkrvavená až na Vysočině. Trvalo jí přesně deset let, než se vrátila. Teď po nocích obchází lidské příbytky a značí si své budoucí oběti.

Pokud se ČSSD konečně nerozhodne, kdo ji vlastně vede, zůstanou jí jen polovičaté proklamace mezi vítěznými předčasnými volbami a debaklem v řádném termínu 2014. Po neúspěšném středečním hlasování o rozpuštění sněmovny to vypadá na výprask od pomstychtivého otčíma Zemana.

ODS na tom je mnohem hůře. Je sice pravda, že je u vlády prakticky od roku 2006 a změna se proto dala očekávat, ale elementární důvěra jejích voličů na tom nebyla nikdy tak zle. Příští rok proto možná skončí dvacetiletí střídaní vlád ČSSD a ODS.

Ať už chtějí, nebo ne, tento proces započal již ohlášením prezidentské kandidatury Miloše Zemana. Od té doby lidé z ODS neučinili jediný krok, jak tomu zabránit. Obě strany skončí v troskách a veteráni se vrátí na výsluní. A protože jsou staří známí z první linie, pomohou si navzájem.

Proč jsou Zeman s Klausem stále na svobodě?

Ve světle nedávného zatýkání na Úřadu vlády kvůli uplácení “rebelů trafikami” se mi chtělo ještě před nedávnějším propuštěním trojice Fuksa, Tluchoř a Šnajdr z vazby napsat: osvěžte si paměť! Pokud by totiž vyšetřování policie skončilo zatčením expremiéra Nečase, mistři v roztodivném uplácení funkcemi Zeman s Klausem by museli bezodkladně následovat.

Státní zástupce však ve středu stáhl žádost o vydání Petra Nečase k trestnímu stíhání a v pátek soud dokonce nařídil propustit z vazby Janu Nagyovou a spol.

Soudci očividně nesdílí názor, že člověk, který zneužíval vojenské zpravodajství k soukromým účelům, může ovlivňovat také svědky ve svůj prospěch. A co jiného se dělo za opoziční smlouvy, když Miroslav Šlouf prakticky ovládal všechny bezpečnostní složky.

Vládneme, nerušit

Tehdejší politickou atmosféru zachytil dnešní šéfredaktor časopisu Respekt Erik Tabery v knize Vládneme, nerušit. Není příznačnějšího názvu pro stav, kdy čtyřletý odbojář Klaus a lihový mág Zeman ztotožňovali demokracii pouze s pravidelnými volbami. V „mezičase“ se smělo vše, co nebylo zakázáno.

Kdyby si ODS a ČSSD nerozparcelovali státní instituce na svá území vlivu, mohli jsme si dnes ušetřit další notorickou situaci české politiky. Opět se vynořuje jeden méně pravděpodobný scénář politického vývoje za druhým, přičemž ten nejfantasknější se stává realitou. Se Zemanem na hradě jev nepředvídatelnosti bude narůstat.

Očekávejme proto volební fiasko ČSSD 2014, ještě větší posílení Zemanovy pozice a Klausův comeback. To vše v rámci z principu nestabilního poloprezidentského systému, v němž se tito dva ctihodní mužové budou na oko prát o moc. Slovy Václava Klause: „Nic nekončí, jdeme dál.“

__________________________________________________________________________

Bottom line: Devadesátá léta byla prý obdobím euforie. Po euforii obecně přichází vystřízlivění a později často další dávka. Právě nám někdo dává znovu do nosu a detox očekávejme nejdříve 2018.