LFŠ: V Uherském Hradišti diváky hypnotizoval Deník ztracené a k životu se probouzel Pavel Landovský

Uběhly další dva dny a já jsem tu zpět s druhým reportem z Uherského Hradiště. Není důvod se obávat, nebudu Vás na těchto stránkách unavovat rekapitulací celého svého programu, protože jeho položek je opravdu mnoho, rozhodla jsem se rozdělit se s vámi jen o ty nejpozoruhodnější momenty, které jsem zatím na LFŠ prožila.

Velkým překvapením pro mne byl němý film. Musím se totiž přiznat, že v této fázi kinematografie se neorientuji zrovna výborně. Samozřejmě každý z nás viděl Chaplinovi humoresky, mnou viděné němé filmy bych ale přesto napočítala na prstech jedné ruky. 

V minulém článku jsem už psala o zážitku z filmu Marie od moře, včera uvedený Pabstův němý film Deník ztracené mé dojmy z Marie ještě několikrát přebil. Německý snímek z konce třicátých let se zakládá na předloze německé moralistní autorky  Margarete Böhmeové, která svým dílem v jisté době zaznamenala značný rozruch, ale později kniha zapadla mezi čtenáři, stejně jako mezi kritiky.

Nevinnost ztracené prostitutky

Film by si ale takový osud nezasloužil a také se ho oprávněně nedočkal. Děj vypráví osud mladé nevinné dívky Thymian, kterou svede zaměstnanec a později vlastník otcova lékárenského domu. Thymian porodí dítě,ale zlá otcova služebná-milenka svými intrikami zanese dítě do rukou porodní báby za účelem je usmrtit a Thymian pošle do tvrdého nápravného ústavu, odkud se jí však podaří uprchnout.

Nějakou dobu žije a prodává se ve veřejném domě. Když zemře její otec, každý očekává její bohatství, ona ale svůj podíl věnuje zlomyslné otcově manželce, která po jeho smrti nemá na jídlo pro své děti. Thymian nakonec čeká společenský vzestup a členství ve spolku na záchranu padlých děvčat, se kterým se dostane do nápravného zařízení, kde byla internována a vše o tamních praktikách vypoví.

Ve snímku však nejde ani tak o poutavost samotného příběhu jako o ironii i hrůzu do něj vnesenou. Z obličeje hlavní hrdinky, ztvárněné skvělou americkou herečkou Louise Brooksovou, téměř nevyčteme žádnou emoci, na plátně sledujeme jen nevinný výraz a pohyby jejích pronikavých očí.

Film byl tentokrát obohacen o hudební složku čtyřčlenné pražské multižánrové skupiny Vložte kočku, která výkon Planet, které doplňovaly Marii od moře, posunula ještě o stupínek výš Nejenže totiž doprovázela film svou hudbou, ale také reagovala na dění ve filmu, což ještě podtrhlo jeho působivost. V hledišti sedělo mnoho hypnotizovaných diváků.

Stříbrné plátno křísilo hvězdu Lanďáka

Dalším z vrcholů včerejšího dne byl film o snaze Jana Kačera a dalších členů bývalého Činoherního klubu vzkřísit "umírající" legendu Pavla Landovského, pomocí inscenování jeho hry Hoteliér. Stejnojmenný snímek byl uveden v naplněném kině Hvězda, mnozí z diváků se a projekci vůbec nedostali. 

Ti, kteří to štěstí měli, dostali skvělý filmový i emocionální zážitek. Sami tvůrci viděli film poprvé a v debatě po skončení filmu bylo v jejich hlasech slyšet velké dojetí. Ať u Josefa Abrháma, jehož syn film režíroval nebo u Jana Kačera, který v projekt nejvíc věřil a doufal a který v diskuzi prohlásil, že kdyby natočil pouze Hoteliéra natočil by dost. Každý proslov účinkujících v čele s "Lanďákem" byl provázen dlouhým potleskem a po projekci filmu následovala i standing ovation. 

Tím, že byly v sálu přítomny hvězdy Činoherního klubu, kterých se film týkal (až na skvělého Vladimíra Pucholta, který je už zpět v Kanadě, kde posledních pětačtyřicet let žije) a výkřiky vždy nonkonformního Landovského, v divákovi zůstal pocit, že děj filmu pokračuje i v sále. Dokument bude jistě brzo vysílat i Česká televize a všem čtenářům doporučuji si na něj vyčlenit čas.

Jasného život ve fotografiích a Niklovi Divňáci

Díváci letošní LFŠ mají mimo jiné možnost navštívit různé výstavy - filmové plakáty, fotografie Igora Chmely nebo fotografie Vojtěcha Jasného a bývalého člena Tvrdohlavých Petra Nikla. Tu jsem dnes navštívila já. Nikl na výstavě Divňáci z Ňjújorku propojuje fotografie obyvatelů z americké metropole s kresbami a  malbami, které jsou fotografiemi inspirovány. 

Jasného fotografie potom zachycují jeho život - snímky z natáčení z pobytů v Cannes i New Yorku, autoportréty i portréty své před rokem a půl zesnulé ženy Květy nebo momentky z newyorského dne. Jasného filmům byla letošní LFŠ přidělena celá sekce. 

Osobně mohu zatím velmi vřele doporučit vynikající film Život schizofrenního básníka Alexandra Mertze. Německý film o rok starší než Formanův Přelet nad kukaččím hnízdem, pojednává o stejném tématu psychiatrických ústavů jinou formou, oba filmy ale patří k vrcholům české režie. Jasný, který je také hostem letošního festivalu zatím kvůli zdravotním problémům nedorazil. Doufá ale, že pokud to půjde, objeví se zde alespoň v pátek.