LFŠ: Letošní ročník festivalu pomalu končí. Jaké filmy diváky otřásly v posledních dnech?

Letošní Letní filmová škola se již chýlí ke konci a já Vám proto přináším poslední ze svých reportů. Zatímco v Uherském Hradišti program festivalu právě vrcholí a přináší ještě mnoho zajímavého – například další z filmů portugalského artového režiséra Pedra Costy, koncert Dana Bárty nebo zajímavý program Letních kin – já již sedím ve vlaku a mířím zpět.

Kromě toho, že se mnou právě smýká klepot rychlíku, stále jsem pořádně otřesena z mého dnešního dopoledního filmového zážitku. Několikrát jsem už na těchto stránkách psala o tom, kterak jsem v Hradišti objevila krásu němých filmů začátku minulého století. Dnes jsem tak navštívila téměř tříhodinový francouzský snímek režiséra Abela Ganceho s výstižným názvem Žaluji!

Snímek vypráví o nekonečných útrapách, které přináší válka nejen jejím přímím účastníkům – vojákům, ale také o dopadu na jejich rodiny, matky a obecně na celý poválečný život a psychiku člověka.

Hlavním hrdinou příběhu je citlivý člověk a básník Jean Diaz?, který dlouho miluje ženu jiného muže, Francoise. Po vypuknutí války se společně se dostávají na frontu a zjišťují, jak hluboce oba Edithu milují a navazují přátelství. Francoisova žena a Jeanova milenka je však unesena nepřátelským vojskem a po letech se vrací s malou dcerkou, která se jí narodila po znásilnění vojáky.

Válka přináší pouze pohromy, Editina dcerka je mezi dětmi pro svůj původ vysmívána, Francoise zabijí v boji, Jeanova matka umírá a samotný Jean se v průběhu střetu zblázní. Jediné slovo, které mu po celou dobu běží hlavou je právě ono všeříkající a bodající „Žaluji!“

Působivost snímku spočívá jak ve skvělých hereckých výkonech, tak v účinné hudbě a působivosti příběhu natáčeného ještě v průběhu První světové války. Ten byl původně zamýšlen jako jeden ze tří dílů plánované protiválečné série francouzského režiséra, nakonec ale vznikl jako jediný.

Režisér se nevyhýbal přiměřené dávce patosu ani prvkům melodramatu a vznikl tak nadmíru silný snímek, u kterého vám tři hodiny uběhnou jako jeden okamžik, v mysli vám ale přetrvá mnohem déle. Gance doufal, že snímkem přispěje k uvědomění si hrůz války a přivede lidi na pacifistickou stranu. V následujících letech se však bohužel ukázalo, že lidé velmi rychle zapomínají.

Poslední z filmů, které jsem na letošní Filmovce měla možnost zhlédnout byl nový snímek režiséra Zdeňka Tyce Jako nikdy o umírání malíře Vladimíra Holase v hlavní roli s Jiřím Schmitzerem.

O malíře, který není spokojený se svým dílem a ví, že již nic dalšího nenamaluje, se stará jeho mladší přítelkyně Karla a bývalá milenka a zdravotní sestra Jaruna. Později také přijíždí syn, který stále bojuje se svým vtahem k otci, kterého nenávidí, ale asi jej má také rád.

Komorní příběh mimo jiné nastoluje otázku o měřítcích hodnoty člověka. Jak je možné, že se malířovi, který se ke všem chová zle, sprostě nadává a odhání je, obětuje tolik lidí a tolik lidí jej stále miluje. Kvůli jeho dílu nebo tomu „diamantu, ukrytému hluboko uvnitř, který se sám stále snaží zničit,“ jak říká Karla?

Jedním z filmů, které mě letos v Hradišti oslovily nejvíce byl snímek Estonka v Paříži estonského režiséra a hosta LFŠ Ilmara Raaga. Příběh inspirovaný proměnou režisérovy matky vypráví o tom, kterak se žena ve středních letech, žijící v provinčním estonském městečku, pod vlivem života Paříže a starší estonské emigrantky Fridy promění v krásnou ženu plnou elánu a připravenou k předstoupení před nové obzory. Filmu nepochybně přidala také účast francouzské filmové legendy Jeanne Moreau, která jako by se pro roli Fridy narodila.

Nefilmovým festivalovým vrcholem se pro zúčastněné pravděpodobně stal včerejší koncert skupiny Umakart. Formace složená z bývalých členů Tatabojs, Vladimíra 99 nebo Jana P. Muchowa, uvedla celý klub Mír do varu a nakonec připojila několik přídavků a koncert ukončila v latino rytmech.

Letošní Letní 39. ročník Letní filmové školy už se pomalu blíží ke konci a myslím, že přes nedostatek financí svým programem, hosty ani atmosférou nezklamal. Teď už se jen budeme těšit na jubilejní čtyřicátý ročník a očekávat, kdo se na něm ukáže.