Veronika Tomanová, absolventka Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, v současné době studuje mezinárodní komunikaci na univerzitě v Taipei, hlavním městě Taiwanu. V našem článku Veronika popisuje, jak vypadá studium v Asii, čím se liší od toho českého, jací jsou tamější studenti a jaký mají vztah ke škole.

Po vystudování bakalářských oborů žurnalistika a sociologie uvažovala Veronika o magisterském studiu nebo práci v zahraničí. Přes centrum zahraničních studií Masarykovy univerzity se dozvěděla o možnosti studovat na Taiwanu anglický obor International master program in international communication studies.

„Hlásíte se zvlášť na univerzitu a zvlášť žádáte o stipendium, které poskytuje taiwanské ministerstvo školství. Díky stipendiu nemusím platit školné, které by normálně bylo dost vysoké, a kromě toho dostávám ještě určitou částku na každý měsíc, ze které se dá vyžít, když bydlím na koleji a moc neutrácím,“ vysvětluje Veronika, „nemusela jsem skládat žádné přijímací zkoušky, jen jsem napsala motivační dopis, co chci studovat a na co chci psát magisterskou práci.“

Veronika má za sebou první rok studia na National Chengchi University v Taipei, dvouapůl milionovém hlavním městě Taiwanu. „Univerzitní kampus stojí na okraji města, moje koleje jsou na kopci, ze kterého krásně vidím na město. Koleje jsou rozdělené na pánské a dámské, protože Taiwanci jsou hodně konzervativní a v době pobytu na univerzitě se máme soustředit na studium. Oproti Česku je úplně jiné mít univerzitu v kampusu, kde je všechno pohromadě, máme tam obchody, menzy, můžeme si jít zaplavat do bazénu, dá se tam trávit veškerý volný čas,“ popisuje Veronika své studentské bydlení.

Současný pobyt na Taiwanu přitom není Veroničina první zkušenost s Asií, již na bakalářském stupni strávila půl roku v Hong Kongu, takže byla připravená, do čeho jde: „Hong Kong pro mě byl trochu šok. Je to velkoměsto plné mrakodrapů, kde jsem se cítila jako na jiné planetě, Taipei je proti tomu menší. Už jsem znala i asijskou kulturu, jak třeba vypadá jídlo, že se lidé chovají jinak, nejsou tolik otevření a člověk si k nim musí najít cestu.“

Na Taiwanu neexistuje negativní zpětná vazba

Hlavní faktický rozdíl oproti studiu v Česku je podle Veroniky v tom, že na Taiwanu každá přednáška nebo seminář trvá tři hodiny (třikrát šedesát minut). Důležitá je docházka, studenti se neustále musí zapisovat. „Když dvakrát chybíte, už se vám může snížit známka až o deset procent. Maximální hodnocení je sto procent, a pokud máte průměr pod osmdesát, přestane vám chodit stipendium,“ říká Veronika. Práce je rozdělená do průběhu semestru, nedělá se pouze závěrečná práce. Studenti pracují na prezentaci, mid-term projectu, final projectu a podobně.

Velkou část výuky zaberou prezentace studentů. „Neexistuje negativní zpětná vazba. Ani po sebehorší prezentaci nikdy neřeknou, že to bylo na nic, spíš je pochvalný komentář kratší než obvykle. Nikdy jsem neslyšela, že je něco špatně a mám to přepracovat. Navíc když má být prezentace na patnáct minut, tak pokud přijdete s patnáctiminutovou prezentací, vypadáte, že jste se na to vyflákli, protože všichni ostatní ji mají na třicet. Taiwanci všechno hrozně nadpracovávají a zabředávají do toho, ale učitel jim nikdy nic neřekne, ani když prezentace nemají dobrou kvalitu,“ popisuje Veronika systém výuky.

Během studia musí studenti splnit deset předmětů a napsat magisterskou práci. Sice jsou to třeba jen tři předměty za semestr, ale to znamená devět hodin pouze samotného sezení ve škole. K tomu je navíc hodně četby a další práce, většina předmětů je ukončena závěrečnou prací, ne zkouškou. Studium je tak podle Veroniky časově náročné: „To, jestli čtu zadanou literaturu, se kontroluje z týdne na týden, kdy na přednáškách odpovídáme na otázky a musíme se zapojovat do diskuze. Musíme být hodně aktivní, nejde si to tam jen odsedět.“

Vašeho budoucího zaměstnavatele zajímá, jaký máte studijní průměr

Navíc taiwanští studenti jsou výrazně zaměření na studium a hodně ho řeší. „V Česku pracuju na prezentaci, ale když je odevzdaná, už s tím nic neudělám, jen si počkám na výsledek. Oni neustále rozebírají, co jim na to učitel řekl. Taky by nás nenapadlo si kvůli špatným studijním výsledkům říkat, že jsem špatný člověk. Kdežto na Taiwanu mají nízké sebevědomí a hodně ho spojují právě se školními výsledky,“ popisuje Veronika. Všechno se točí kolem studijního průměru, dokonce i zaměstnavatel se ptá, jaký má dotyčný uchazeč o zaměstnání průměr.

Oproti české praxi jsou na Taiwanu mnohem menší studijní skupiny. „Je nás zhruba dvacet, půl na půl Taiwanci a cizinci. Časem se to rozdělilo tak, že taiwanští studenti si sedají na jednu stranu a mezinárodní na druhou. Takhle rozdělené je i trávení volného času. Když měl jeden ze spolužáků narozeniny, navrhla jsem, že půjdeme všichni na večeři, ale taiwanští spolužáci to ignorovali. Jsou víc spolu a říkají, že se radši baví čínsky, což je zvláštní, když si vybrali studijní program v angličtině, který je dost elitní a je hodně těžké se na něj dostat,“ vypráví Veronika o svých spolužácích. I učitelé své studenty znají jmény a jsou hodně nápomocní. Mají autoritu, ale jsou otevření a už si zvykli, že Evropané se pořád ptají a pořád mají nějaké připomínky.

Pokud o něco stojíte, tak si za tím jděte

Proč se Veronika vůbec rozhodla jít studovat do zahraničí? „Když jsem přijela z Erasmu v Německu, měla jsem pocit, že jsem se toho hodně naučila. Měla jsem trochu jiný Erasmus, než obvykle bývá, kromě normálních předmětů, které jsem musela odstudovat, jsem si dala ještě šest jazykových předmětů a čtyři tělocviky. Zdálo se mi, že když jsem v zahraničí, jsem otevřenější, víc se dívám kolem sebe, ale i víc se naučím,“ zdůvodňuje své rozhodnutí a prý ho rozhodně nelituje.

„Šla bych do toho znovu, je to zkušenost, všechno je jiné, studentský život i trávení volného času. Pokud máte rádi mezinárodní prostředí a rádi mluvíte cizími jazyky, tak si užíváte, že každý den je jiný, každý den objevujete něco nového. Samozřejmě, když jste tam déle, tak si začínáte uvědomovat, že je vaše rodina daleko a nemáte s kým mluvit česky.“

Pobyt na Taiwanu má kromě odloučení od blízkých podle Veroniky i další nevýhody: „Někdy jsou dny, kdy se vám něco nepovede, a najedou vám vadí všechno. S čím mám největší problém je to, že lidi nejsou schopni říct ne. Třeba napíšu kamarádce, že mám dva lístky do kina na dnešní večer, jestli nechce jít. A když neodepisuje, tak nevím, jestli zprávu nedostala nebo neodpovídá, protože nechce jít. Oni považují za větší zlo, když řeknou ne, než když jen mlčí.“

Veronika ale rozhodně nikdy neuvažovala o tom, že by studium na Taiwanu vzdala: „Když už se něco začne, tak se to dokončí. Jela jsem tam s tím, že školu udělám, a jediné, co by mi to překazilo, by byla nemoc, pokud bych onemocněla já nebo někdo blízký. Jinak nemám výmluvu – mám všechno, co potřebuju, mám tam školu, kamarády, výbornou taiwanskou kamarádku, která by mi pomohla, kdyby se cokoliv stalo. Navíc mám pocit, že si teď víc užívám studentský život, protože předtím v Brně v posledním ročníku na bakaláři jsem kromě školy ještě pracovala a neustále jsem běhala mezi prací a školou.“

 

 

Bottom line: A závěrečné poselství? Pokud někdo něco chce, měl by si za tím jít, dokud to jde. „Pokud někdo má zájem studovat v zahraničí, ať se zkusí přihlásit a počká, co z toho vznikne. Více o její cestě se lze dočíst zde.