Fenomén internetových platforem II.

V prvním díle svého článku, zveřejněném v říjnovém vydání Právního rádce, se Radim Polčák věnoval otázkám, které řeší provozovatelé internetových platforem v souvislosti s ochranou spotřebitele. Tématem byla také specifika platforem, zejména transakční.

Nekonkurence

Jedním z rysů sdílené ekonomiky je sporadická nebo soustavná aktivita amatérů v oborech nevyžadujících žádné zvláštní kvalifikace nebo technické vybavení. Přepravu osob může docela dobře zvládnout kdokoli s osobním vozem a řidičským oprávněním, ubytovací službu může poskytnout každý, kdo má někde pod střechou volnou postel, a úklidovou službu může zastat každý, kdo se neštítí špíny a opatří si kbelík s hadrem.

Otázkou ve vztahu k právě uvedenému je, do jaké míry je člověk s autem konkurentem taxikářů nebo zda lze člověka s volnou postelí považovat za přímou konkurenci hotelu. Nebýt platforem, neměla by taková otázka smysl. Přestože je totiž platforma de iure pouhým zprostředkovatelem, vykonává díky sofistikovaným technickým nástrojům na vysoce profesionální úrovni veškeré obslužné činnosti, které by za normálních okolností zřetelně oddělily amatéra od profesionálů.

Platforma zajišťuje nejen propagaci, resp. veřejnou dostupnost amatérské služby či produktu, ale komplexním způsobem a na vysoce profesionální úrovni obsluhuje příslušné zákazníky. Nebýt platformy, dostal by se jen stěží zájemce o svezení ke kontaktu na řidiče, který má zrovna volné auto a čas, nehledě na zajištění bezpečnosti, fakturaci, realizaci platby prostřednictvím elektronického platebního prostředku apod. Dokonce můžeme v konkrétních případech zřetelně sledovat, že díky platformě mají amatérské služby co do obslužného servisu daleko vyšší úroveň, než poskytují profesionálové. Typickým příkladem jsou právě přepravní služby, kde si může platforma díky technologickým investicím dovolit nesrovnatelně komfortnější zákaznický servis, než poskytuje dispečink běžné menší taxislužby.

Díky sofistikované obsluze zákazníka tedy může být v konečném důsledku amatérská služba nebo produkt nabízený prostřednictvím platformy z pohledu spotřebitele prakticky totožný s produktem nebo službou profesionála. Dá se v tomto směru samozřejmě v řadě případů uvažovat o rozdílné kvalitě samotného plnění - typicky u ubytovacích služeb je z pohledu spotřebitele samozřejmě zásadní rozdíl mezi přespáním v pokoji pro hosty soukromého bytu a v hotelovém apartmá.

U většiny sdílených služeb však v kvalitě hlavního plnění žádný podstatný rozdíl nevnímáme. To je dáno nekvalifikovaným charakterem těchto služeb popsaným výše. Nemá zřejmě v tomto směru smysl nijak zastírat, že v realitě není velkého rozdílu mezi tím, když člověka z místa na místo převeze taxikář a když to udělá amatérský řidič (u nás dokonce není rozdílu ani v použitém vybavení, protože taxík se v České republice od jiného osobního auta liší prakticky jen taxametrem, šachovnicovou nálepkou a svítící cedulí na střeše).

Jestliže je služba sdílené ekonomiky co do své kvality obdobná jako profesionální služba a srovnatelný je i zákaznický servis (nebo je dokonce lepší), můžeme zde konstatovat konkurenční, tj. přímý soutěžní vztah.¹ Z hlediska právní kvalifikace však představuje problém především skutečnost, že konkurentem taxikáře není řidič osobního vozu s registrací u služby Uber. Konkurenci pro taxikáře nepředstavuje ani platforma jako taková, protože platforma jako taková poskytuje pouze zprostředkovatelské (nikoli přepravní) služby, a sám taxikář se do ní dokonce může i sám přihlásit.

Obecné právní řešení konkurenční otázky (k té viz dále) je tedy v tomto případě ztíženo zvláštní pluralitou subjektů - na jedné straně konkurenčního vztahu je sice profesionál, ale na straně druhé jde o specifické spojení platformy a velkého množství amatérských poskytovatelů služeb. Těžko lze uvažovat o konkurenci taxislužby například ve městě, kde sice lze používat aplikaci Uber, ale kde se nenachází žádní registrovaní řidiči (nebo i tam, kde sice řidiči jsou, ale je jich málo, nebo se jim po většinu dne prostě nechce jezdit).

Nezaměstnanci

Spotřebitelské otázky fungování internetových platforem v realitě nepředstavují, snad s výjimkou asynallagmat u datových doložek a částečně omezené odpovědnosti ISP, nikterak závažný problém. Skutečně problematickými jsou však oblast pracovněprávních vztahů, sociálního zabezpečení a veřejných financí.

Důvodem vysoce problémového charakteru platforem je zde předně jejich výše diskutovaná konkurenční pozice. Platforma se totiž, přestože de facto poskytuje předmětnou realizační službu či jiné plnění a vydělává na tom (viz dále), staví do pozice pouhého zprostředkovatele a ponechává náklady a odpovědnost za splnění finančních a správních požadavků platného práva na jednotlivých nepodnikatelích tvořících její personální substrát. Tím se platforma dostává do zjevné konkurenční výhody v porovnání s konvenčními poskytovateli týchž služeb, kteří tato veřejnoprávní břemena nesou sami.

Na jedné straně zde zřejmě není důvod podrobovat nahodilou nespecifickou ekonomickou aktivitu (tj. občasné úplatné svezení někoho autem) srovnatelnému režimu veřejnoprávních povinností, který funguje u profesionálních služeb spočívajících v soustavném či opakovaném výkonu výdělečné činnosti. Jestliže tedy tu a tam někdo sveze autem stopaře a nechá si od něj za to zaplatit nebo u sebe příležitostně nechá někoho za úplatu přespat, není asi namístě požadovat po dotyčném poskytovateli služby, aby si kvůli tomu zřizoval živnostenský list a pořizoval řešení pro elektronickou evidenci tržeb.

Platforma jako celek (tj. kombinace zprostředkovatelské služby a hromadné nabídky realizační služby či jiného plnění) však nepochybně soustavnou ekonomickou aktivitu vyvíjí. Dokonce jsme na základě empirických poznatků výše konstatovali, že má významný konkurenční potenciál vedoucí v některých případech dokonce k tržní dominanci. Bylo by pak za této situace absurdní tvrdit, že soustavnou ekonomickou aktivitou je v tomto případě pouze zprostředkování, zatímco hlavní plnění je jen nahodilým souhrnem občasné (nesoustavné) amatérské aktivity.

Klíčem k takové kvalifikaci fungování platformy však je její posouzení jako celku, tj. jako identického organismu. Identita, tj. jednota, platformy je v tomto případě relativně snadno ekonomicky určitelná. Platforma totiž bez velkého množství amatérských poskytovatelů služby či jiného plnění nemá z ekonomického hlediska smysl. Ještě důležitější pak je opačná logika, tj. že nahodilá ekonomická aktivita jednotlivých poskytovatelů by neexistovala bez platformy (argument ohledně toho, že stejného efektu by mohl zájemce u poskytování úplatného ubytování docílit třeba inzerátem v novinách, samozřejmě nemůže obstát).

Výše uvedené však naprosto neznamená, že bych se domníval, že je nutno pohlížet na všechny, kdo si tu a tam přivydělají jako řidiči nebo ubytovatelé, jako na podnikatele a nutit je, aby si opatřili živnostenské listy, koncese apod. Jejich činnost totiž, přestože se tak příslušné smluvní podmínky snaží tvářit, není v tomto případě samostatná.² Podmínky, za nichž příležitostný výdělek tito poskytovatelé realizují, totiž určuje platforma. Ta jim též prakticky dodává zákazníky a realizuje kompletní obslužný servis. Prakticky se tedy spíše než samostatnému podnikání tato situace blíží výkonu závislé činnosti, neboť poskytovatel je v tomto případě přímo závislý na platformě (k tomu viz dále).

Argument taxikáře ohledně toho, že on musí mít veškerá potřebná podnikatelská povolení a řidič služby Uber by tím pádem měl mít tutéž povinnost, nepovažuji za případný. Konkurentem taxikáře, tj. podnikatele samostatně vykonávajícího živnost, totiž v tomto případě není každý řidič služby Uber, ale služba Uber jako celek (tj. identita tvořená platformou a jejími řidiči). Zatímco taxikář může svoji živnost provozovat samostatně i v případě, není-li napojen na žádný dispečink, představuje napojení řidiče na platformu conditio sine qua non jeho výdělečné činnosti. Problémem působícím zřejmou konkurenční nerovnost mezi taxikáři zatíženými administrativními povinnostmi a službou Uber tedy v tomto případě není absence těchto povinností u náhodných řidičů (zavedení takových povinností dokonce vzhledem k charakteru občasného výdělku považuji za zcela absurdní), ale skutečnost, že naše právo nemá k dispozici institut, který by umožnil, resp. donutil platformu k tomu, aby za své řidiče tyto administrativní povinnosti plnila nebo odpovídala za jejich plnění tam, kde mají vyloženě osobní charakter.

Z právě uvedeného také plyne, že z hlediska potřeby právní regulace je nutno rozlišovat mezi různými typickými případy lidí, kteří prostřednictvím platformy poskytují služby nebo nabízejí jiná plnění. Vedle zájemců o občasný výdělek totiž mohou platformu využívat i profesionálové, kteří příslušnou činnost vykonávají soustavně za účelem trvalé obživy.³ V takovém případě je vztah mezi platformou a poskytovatelem služby ještě těsnější, neboť na straně poskytovatele nejde jen o občasný výdělek, ale o ekonomickou existenci.

Ani v takovém případě se však nedomnívám, že je z pohledu podstatných znaků výkonu činnosti situace řidiče služby Uber obdobná, jako je tomu u taxikáře. Řidič služby Uber totiž nevykonává svou činnost samostatně, neboť jeho soustavná ekonomická aktivita je přímo svázána s platformou. Pokud taxikář ukončí spolupráci s některým z dispečinků, může provozovat svoji živnost nezávisle (tj. stát na ulici a nabírat zákazníky), nebo si najít jiného zprostředkovatele. Řidič služby Uber ale takovou mírou samostatnosti nedisponuje - pokud z platformy odejde, znamená to, že dojezdil minimálně do doby, než si najde jinou podobnou platformu (pokud taková vůbec existuje⁴).

Z právě uvedeného důvodu se tedy domnívám, že z podstaty se případy profesionálů vykonávajících svou činnost prostřednictvím platforem mohou často namísto podnikání blížit spíše výkonu závislé činnosti. Takovou kvalifikaci samozřejmě nelze uplatnit paušálně na všechny poskytovatele služeb, ale pouze na případy, kdy je poskytovatel služby či jiného plnění na platformě podobně existenčně závislý, jako je tomu v případě vztahu zaměstnavatele a zaměstnance. Dle mého názoru by pak stát udělal lépe, pokud by, zjednodušeně řečeno, namísto popotahování jednotlivých řidičů či uklízeček pro podnikání bez živnostenského listu raději vytvořil odpovídající zákonné podmínky a následně naháněl provozovatele platforem pro neplacení povinných odvodů za zaměstnance a neplnění dalších povinností, které zaměstnavatel vůči svým zaměstnancům má.⁵

Právní kvalifikace nepodnikatele v oboru spolujízdy (Uber) jako de facto zaměstnance platformy může se jevit být divokou právní konstrukcí zavánějící přehnanou ochranou závislé práce. Tento přístup však již našel své uplatnění i na jinak extrémně liberálním pracovním trhu ve Spojených státech, kde v jednotlivých případech s prokázanou existenční závislostí přiznávají soudy řidičům služby Uber práva a sociální výhody srovnatelné s právy a výhodami zaměstnanců.⁶

Je samozřejmě otázkou, jakým způsobem se takový přístup může projevit v celkovém fungování služeb sdílené ekonomiky, tj. zda přiznávání zaměstnaneckých výhod osobám existenčně závislým na platformě nepovede ve výsledku k ekonomické nezpůsobilosti celého tohoto obchodního modelu. Zatím to však vypadá, že se tento sociální soudní aktivismus na ekonomickém zdraví dotčených platforem nijak výrazně neprojevuje.

Neřešení

Sdílená ekonomika naneštěstí demonstruje tradiční neschopnost naší politické moci reagovat na reálné společenské výzvy. Kdejaký náš politik včetně představitelů místních samospráv má dnes dokonale vycizelovaný názor na řešení uprchlické krize (která u nás reálně neexistuje⁷), zatímco vědomosti o reálně existujícím fenoménu sdílené ekonomiky, pokud nějaké, se omezují na prosté konstatování, že je to třeba stůj co stůj zakázat.⁸

Výsledkem je na jedné straně ztráta ekonomického a sociálního potenciálu sdílené ekonomiky a na straně druhé pak destruktivní dopad tohoto fenoménu na konkurenční služby poskytované konvenčním způsobem.⁹ Zjednodušeně řečeno se tedy stát a samosprávy svým ignorantským přístupem jednak připravují o možnosti vylepšit díky sdílené ekonomice svoje veřejné finance, občanskou obslužnost¹⁰ či kvalitu života¹¹ a na straně druhé umožňují, aby tam, kde chybí konkrétní specifická regulace, docházelo prostřednictvím činnosti platforem k likvidaci konvenčně poskytovaných služeb.

Naštěstí je v tomto směru odlišná situace alespoň na evropské úrovni. Komise i Evropský parlament se problematice platforem systematicky věnují a příslušná dokumentace politických diskusí má z odborného hlediska velmi solidní úroveň.¹² Problém však spočívá v tom, že konkrétní regulační kroky nemohou mít celoevropský charakter, neboť musí být vedle sektorové specifikace šity na míru místním podmínkám v jednotlivých regionech. Evropské nařízení nebo směrnice tak může pouze definovat základní regulační model, ale nedokáže řešit konkrétní nastavení práv a povinností.

Adekvátní regulatorní model každopádně nemůže mít charakter nějakého historizujícího analogického eklekticismu. K efektivní regulaci zde zřejmě nedospějeme hledáním analogických paralel například mezi platformou a včelím úlem či pěstitelskou pálenicí. Namísto toho je třeba tomuto fenoménu, který už je vcelku dobře odborně pochopen a popsán, věnovat specifickou pozornost.

S příklady adekvátního přístupu k právní regulaci platforem se již můžeme setkat v Severní Americe nebo v různých částech Evropy (viz dále). Společný mají především pragmatický přístup a reflexi východisek daných reálnou místní situací, tj. typicky dostupností a kvalitou konvenčních služeb, místními administrativními a finančními požadavky na jejich poskytování apod. Neexistuje tedy pro všechny typy platformy jeden konkrétní model, který by bylo možno kopírovat do různých jurisdikcí.

Dalším společným rysem úspěšných řešení je kombinace zákonné úpravy, faktických forem výkonu veřejné správy a konsenzuální praxe zajišťující ve výsledku maximální efektivitu regulačních nástrojů. Aktivní spolupráce veřejného sektoru s platformami jeví se přitom na první pohled jako nonsens; jde přece o vztah regulujícího s regulovaným. V praxi však existuje řada oblastí, v nichž má platforma a veřejná moc identický zájem (typicky např. v otázce prokazování totožnosti nebo odborné způsobilosti poskytovatele služby).

Z hlediska konkrétních regulatorních nástrojů se předně domnívám, že klíčem k úspěchu je použití norem typu performance-based. Jedná se o pravidla, která mají sice v konečném důsledku ovlivňovat jednání jednotlivce, ale jejichž konkrétní podobu definuje prostředník. S tímto typem právní regulace můžeme se nyní setkat například v oboru ochrany osobních údajů nebo práva kybernetické bezpečnosti. Uplatňuje se tehdy, pokud operační doména, v jejímž rámci se pohybují jednotlivci, je pod technickou nebo právní (nebo obojí) kontrolou třetí osoby, typicky poskytovatele služby informační společnosti. Právní norma v takovém případě stanoví příslušnému "správci" obecnou povinnost (a současně i právo) vytvořit pro svůj personální a technický substrát konkrétní pravidla a jejich dodržování pak v mezích svých právních a technických možností vynucovat.

Tento přístup je postaven na předpokladu, že subjekt mající pod kontrolou příslušnou službu a její uživatele obvykle sám nejlépe ví, jak docílit určitého regulatorního efektu, a je sám nejlépe schopen vybrat k tomu odpovídající nástroje. Zjednodušeně řečeno je tedy pro veřejnou moc nesrovnatelně efektivnější definovat obecné pravidlo a jeho konkrétní formu svěřit do gesce poskytovateli služby informační společnosti,¹³ než se pokoušet o vytvoření konkrétního řešení ve stylu one size fits all.

Příkladem tohoto přístupu je model vybírání místních turistických poplatků ve službě Airbnb v padesáti francouzských samosprávných oblastech (ještě vloni to bylo jen 19 měst a místních samospráv, celkové číslo stále roste).¹⁴ Výběr těchto poplatků přímo od individuálních ubytovatelů představoval pro orgány veřejné moci kvůli soukromému charakteru předmětných objektů a jejich obrovskému počtu technicky neřešitelný úkol. Současně tam, kde šlo ze strany ubytovatelů o soustavnou výdělečnou činnost, docházelo k jejich zvýhodnění oproti konvenčním službám. Ubytovatel poplatek fakticky nehradil, zatímco hotel nebo penzion ano.

Řešením bylo vytvoření regulatorního tlaku na provozovatele platformy¹⁵ a současného návrhu spolupráce v tom směru, že poplatek může vybírat a odvádět přímo platforma (přestože jde de iure pouze o zprostředkovatele). Ve výsledku bylo při vynaložení minimálních nákladů dosaženo ve vybraných regionech efektivního řešení.¹⁶ Pro provozovatele platformy představuje výběr přirážky k ceně za ubytování triviální ziskovou operaci, místní samosprávy dostávají příspěvky do svého rozpočtu dokonce i za plnění, která by jinak nebyla vůbec zpoplatněna¹⁷ (tj. i za nahodilá úplatná ubytování), a konvenční ubytovatelé nemají důvod stěžovat si na to, že jejich nepřímá konkurence má nějaké finanční úlevy.

Druhým klíčovým prvkem efektivní regulace je dle mého názoru aplikace principů smart rules, tj. chytrých pravidel postavených na efektivní znalosti regulovaného prostředí v reálném čase. Platforma zpravidla disponuje velkým množstvím dat dokonale popisujícím všechny možné aspekty příslušných transakcí - od identity kontrahentů přes hodnotu a průběh transakce nebo místo a čas plnění až po případnou existenci a meritum vzájemného sporu. Tato data mají pro platformu velkou ekonomickou hodnotu (u některých platforem jsou dokonce tato data hlavním obchodním artiklem) a obdobně zajímavé mohou být tyto údaje samozřejmě též pro orgány veřejné moci. Chytrá regulace v tomto směru nemusí nutně znamenat vytvoření nějakých nových behaviorálních pravidel, ale může jít pouze o tvorbu nových povinností směřujících k akvizici dat, která pomohou orgánům veřejné moci v jejich kontrolní a sankční činnosti.¹⁸

Není samozřejmě na místě požadovat po platformě kompletní datovou transparentnost. Takové řešení by vedle neadekvátního zásahu do práv platformy k cenným datům také nepochybně znamenalo neproporcionální zásah do práva na ochranu soukromí všech zúčastněných¹⁹ (tj. jednotlivých poskytovatelů služeb i zákazníků). Je-li však zajištěna na straně orgánu veřejné moci dostatečná bezpečnost předávaných dat,²⁰ je rozhodně na místě uvažovat minimálně o specifické zákonné povinnosti platformy poskytovat základní údaje dokumentující regulatorně relevantní skutečnosti (tj. např. data týkající se typu služby, data a výše finančního plnění apod.)

Ani v tomto případě přitom nemusí jít o činnost, která nutně platformu nějak zvlášť zatíží; podobně jako v případě performance-based rules mohou být i zde na straně platformy jen minimální transakční náklady.

Příkladem shora popsaného chytrého přístupu může být estonské řešení služeb typu Uber. Vedle mandatorní compliance vzhledem k jednotlivým řidičům (tj. aplikace performance-based rules popsaných výše) zavázaly estonské orgány veřejné moci provozovatele služby Uber k tomu, aby předával orgánům finanční správy data týkající se provedených transakcí. Samotná daňová povinnost v tomto případě tedy zůstává na jednotlivých řidičích; data od poskytovatele platformy však jednak významně pomáhají orgánům finanční správy v identifikaci případných dlužníků a datový transfer sám o sobě funguje i jako prevence před tím, pokud by se řidiči, pro něž má vožení zákazníků platformy Uber charakter stálé činnosti, snažili vyhnout placení daně z příjmů.

Ve dvou textech jsem se zabýval obecnými regulatorními otázkami významného, avšak v českém politickém a právním diskurzu totálně opomíjeného fenoménu internetových platforem. Výklad byl zaměřen především na formu, v níž díky nástupu informačních a komunikačních technologií došlo k virtualizaci sdílené ekonomiky, a na způsoby, jimiž se tato změna má nebo může projevit v právu.

Zvláštní pozornost byla věnována identifikaci systémových problémů právní regulace, přičemž předmětem zvýšeného zájmu zde evidentně nemusí být otázka ochrany spotřebitele. Platformy obvykle v tomto směru disponují výjimečně účinnými nástroji, jimž právní prostředky ochrany spotřebitele často ani nemohou konkurovat. Za jediný skutečně problémový moment ve vztahu platformy a spotřebitele můžeme považovat asynallagmatické datové klauzule ve spotřebitelských smlouvách a částečně též i generické omezení odpovědnosti platformy díky režimu třetího typu poskytovatele služby informační společnosti.

Skutečným problémem hodným specifické úpravy je naopak vztah platformy a poskytovatele služeb či jiného plnění a dále pak působení platformy navenek jako celku. Domnívám se, že spíše než o vztah dvou podnikatelů (resp. vztahu zprostředkovatele a zájemce) je v případech, kdy je dotyčný poskytovatel služby na platformě existenčně závislý, důvod uvažovat o vztahu obdobném pracovněprávnímu. Tomu by pak měla odpovídat i veřejnoprávní regulace fungování platformy jako celku, včetně povinností registračních, finančních apod.

Domnívám se rovněž, že efektivní a proporcionální regulace platforem lze docílit za užití specifického přístupu (tj. přístupu zaměřeného specificky na platformy²¹) založeného na performance-based pravidlech a na regulační technice smart rules.²² Jakákoli regulační aktivita přitom musí brát v úvahu konkrétní podmínky v příslušném sektoru a místě. Také nesmí směřovat k plošnému zákazu na jedné straně ani k nedůvodným regulatorním privilegiím (faktickým či právním) na straně druhé.²³ Jen tak lze ve výsledku docílit toho, že fenomén sdílené ekonomiky provozované prostřednictvím platforem nebude pro společnost představovat hrozbu, ale že bude využito jeho ohromného ekonomického a sociálního potenciálu jako výjimečně zajímavé příležitosti.²⁴

Příspěvek byl přednesen u příležitosti XXV. Konference Karlovarské právnické dny

1) Srov. Mitchell, E. Uber's Loophole in the Regulatory System, HLRe: Off the Record, 2015-2016, č. 6, str. 86.

2) Odlišnost v tomto případě může být v tom, že zaměstnanec zde nemá právní povinnost soustavně pracovat. Meanst a Seiner však ani na základě toho neuvažují o podnikání, ale spíše o "at-will employment", tj. o jakémsi zaměstnání podle toho, jak se komu chce - viz Meanst, B., Seiner, J. A. Navigating the Uber Economy, 2015-2016, University of California, Davis Law Review, č. 49, str. 1518.

3) Vedle odlišné kvalifikace z pohledu daňového může mít soustavnost vliv i na ostatní administrativní aspekty příslušné činnosti. V České republice je například územní plánování v rámci rezidenčních oblastí poměrně benevolentní, ale v jiných státech může být opakované ubytovávání hostů považováno za závažné porušení územního režimu v rezidenčních oblastech - srov. např. Kaplan, R. A., Nadler, M. L. Airbnb: A Case Study in Occupancy Regulation and Taxation, 2017, The University of Chicago Law Review, č. 82, str. 103 a násl.

4) Sdílená ekonomika je typická přirozenou tendencí k tržní dominanci, nebo dokonce k monopolizaci. Příkladem mohou být přepravní služby (Uber), ubytování (Airbnb) nebo aukční servery (eBay - české Aukro.cz je v evropském měřítku výjimku potvrzující pravidlo).

5) K právě uvedenému je možno ještě doplnit, že provozovatel platformy disponuje dostatečným množstvím dat k tomu, aby s vysokou mírou přesnosti určil, kdo prostřednictvím platformy vykonává jen nahodilou činnost a pro koho je naopak činnost zprostředkovaná platformou nástroje obživy.

6) Je v této souvislosti jasné, že platformy se této právní kvalifikaci snaží uniknout všemožnými smluvními konstrukcemi - pro posouzení pracovněprávních nároků však v takových případech nerozhoduje znění adhezní smlouvy, ale faktická situace. Podrobně včetně detailního rozboru aktuální judikatury viz např. Mitchell, E. Uber's Loophole in the Regulatory System, HLRe: Off the Record, 2015-2016, č. 6, str. 75.

7) Veškeré nekonečné debaty o nelegálních migrantech se u nás faktický týkaly v roce 2016 84 osob umístěných v integračních azylových střediscích, přičemž za uplynulý rok přišlo do těchto zařízení 127 osob a odešlo jich 131 (zdroj: statistika Správy uprchlických zařízení MVČR, www.suz.cz).

8) Soudy mají jen velmi omezený manévrovací prostor a judiciální "zakazování" platforem tak můžeme vidět spíš jen jako důsledek politické neschopnosti - shodně viz např. Di Amato, A. Uber and the Sharing Economy, The Italian Law Journal, 2016, č. 2, str. 187.

9) Destruktivní důsledky absentující regulace rozebírá na podkladě empirických dat Brishen Rogers v článku Rogers, B. The Social Cost of Uber, 2015-2016, The University of Chicago Law Review, č. 82, str. 85 a násl.

10) Pozitivními efekty aktivního řešení problému platforem se podrobně zabývá Stephen Miller v článku Decentralized, Disruptive, and On Demand: Opportunities for Local Government in the Sharing Economy, 2016, Ohio State Law Journal, č. 77, str. 47 a násl. Miller si mimo jiné všímá též pozitivních dopadů rozumné regulace platforem do sociální oblasti, neboť platformy fakticky zpřístupňují nízkopříjmovým skupinám samostatnou výdělečnou činnost. Jde o jednu z přirozených možností, jak lze sociálně exponovaným skupinám otevřít příležitost přivýdělku (nízkopříjmová rodina samozřejmě nebude uvažovat o zřízení vlastní ubytovací nebo úklidové živnosti - může si však díky servisu platformy přivydělat příležitostným pronájmem nebo poskytnutím nekvalifikované služby).

11) Příklady především z USA ukazují, že adekvátní regulatorní řešení otázky platforem může prakticky bez nákladů pro veřejné rozpočty pomoci řešit třeba i problémy související s bydlením, veřejnou dopravou, dostupností zdravotní péče apod. - viz např. Palombo, D. A Tale of Two Cities: The Regulatory Battle to Incorporate Short-Term Residential Rentals into Modern Law, 2015, American University Business Law Review, roč. 4, č. 2, str. 287.

12) Soubor oficiálních dokumentů Komise k problematice platforem včetně návrhů pro Evropský parlament viz zde: https://ec.europa.eu/digital-single-market/en/online-platforms-digital-single-market.

13) Orly Lobel označuje tento přístup výstižně jako "New Digital Deal" - srov. Lobel, O. The Law of the Platform, Minnesota Law Review, 2016-2017, č. 101, str. 161. Ke zprostředkované regulaci prostřednictvím platformy viz podrobněji tamtéž, str. 142 a násl.

14) Viz tiskovou zprávu Economic Impact Airbnb Remits _7.3m in Tourist Tax in France And Will Expand to More Cities, france.airbnbcitizen.com 6. 2. 2017.

15) Viz zákon č. 2014-366 známý jako ALUR (la loi pour l'acces au logement et un urbanisme rénové).

16) Viz např. článek neozn. autora Airbnb pays _7.3 million in tax to French authorities, out-law.com, 13. 2. 2017.

17) Celosvětově spolupracuje Airbnb s více než 200 samosprávnými jednotkami a celkově už bylo na místních poplatcích od roku 2014 tímto způsobem vybráno v přepočtu přes 175 mil. USD. - viz tiskovou zprávu Report: Airbnb's growth sends potential tax revenue for cities soaring, www.airbnbcitizen.com 17. 1. 2017.

18) Jedním z příkladů pokusu o chytrou regulaci, byť poněkud nechytře provedeným, je i naše elektronická evidence tržeb.

19) Shodně viz např. Pro detailní rozbor dalších pozitivních aspektů datové transparentnosti platformy viz např. Rogers, B. The Social Cost of Uber, 2015-2016, The University of Chicago Law Review, č. 82, str. 94.

20) V řadě případů mohou být data vzhledem k osobnosti příslušných subjektů poměrně citlivá. Z toho důvodu je vedle extradičních povinností v takových případech nutno vcelku podrobně řešit zákonem i režim jejich zpracování orgánem veřejné moci a možnosti, resp. procesy, předávání těchto dat dalším orgánům veřejné moci (orgánům činným v trestním řízení, zpravodajským službám, státním či místním úřadům apod.)

21) DeMasi A., Uber: Europe's Backseat Driver for the Sharing Economy, 2016, Creighton International and Comparative Law Journal, roč. 7, č. 1, str. 85.

22) Komplexní přehled principů adekvátní regulace platforem sdílené ekonomiky podává na více než padesáti stranách Stephen Miller v článku Miller, S. First Principles for Regulating the Sharing Economy, 2016, Harvard Journal on Legislation, č. 53, str. 147.

23) Obdobně viz závěry článku Lobel, O. The Law of the Platform, Minnesota Law Review, 2016-2017, č. 101, str. 87 a násl. nebo Aloni, E. Pluralizing the "Sharing" Economy, 2016, Washington Law Review, č. 91, str. 1397 a násl.

24) Názory ohledně významu sdílené ekonomiky pro budoucnost státu a společnosti se můžou zdát až patetické. Empirická data však již nyní indikují, že tento fenomén může zanedlouho představovat integrální součást zásadních ekonomických, politických či například urbanistických úvah na všech úrovních veřejné správy - k tomu srov. např. Davidson, N. M., Infranca, J. J. The Sharing Economy as an Urban Phenomenon, 2015-2016, Yale Law & Policy Review, č. 34, str. 215.

Článek byl publikován v listopadovém magazínu Právní rádce.