Uber - jaké jsou limity poskytování služby informační společnosti?

Proč spor barcelonských taxikářů a společnosti Uber řešil Soudní dvůr EU?

Profesní organizace řidičů taxislužeb v Barceloně (Elite Taxi) podala žalobu u Obchodního soudu v Barceloně proti společnosti Uber, aby jí byl uložen zákaz využívání digitální platformy Uber ve Španělsku, protože provoz této platformy porušuje platnou právní úpravu (společnost Uber ani řidiči nemají odpovídající licenci na provozování přepravy), a tudíž se dopouští vůči Elite Taxi nekalosoutěžního jednání. Společnost Uber tvrdila, že neporušila žádná pravidla ohledně přepravy, protože provozuje jen samotnou platformu, a to z Nizozemska v rámci volného pohybu služeb - konkrétně služeb informační společnosti.

Obchodní soud v Barceloně se obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), protože považuje za otázku unijního práva, zda činnost vykonávaná společností Uber je službou informační společnosti, službou v oblasti dopravy, nebo kombinací těchto dvou na sobě nezávislých služeb. Obchodní soud v Barceloně položil Soudnímu dvoru otázku, zda lze za služby v oblasti dopravy považovat činnosti vykonávané společností Uber, jež spočívají ve zprostředkování kontaktu mezi řidičem a zákazníkem, který se potřebuje přemístit na území města, přičemž v rámci těchto služeb společnost Uber spravuje prostředky výpočetních technologií - rozhraní a softwarové aplikace. Soudní dvůr uznal,¹ že se jedná o přípustnou otázku výkladu unijního práva a že odpověď na tuto otázku je stěžejní pro konstatování souladu či rozporu činnosti společnosti Uber s národním právem.

Právní rámec služeb informační společnosti

Službou informační společnosti je každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služby. Za tyto služby jsou považovány i služby provozovatelů internetových platforem, kteří zpravidla za úplatu (procento z transakce), na dálku (v síti internetu) a elektronicky (prostřednictvím internetové platformy/aplikace) zprostředkovávají uzavírání smluv na plnění (např. přepravu) mezi samotnými uživateli internetové platformy.

V případě služeb informační společnosti spadajících pod článek 2(a) směrnice č. 2000/31/ES, o elektronickém obchodu, dochází k uplatnění zásady volného pohybu služeb zaručené unijním právem a tato zásada nemůže být prolomena národními právními předpisy. V rámci této zásady kontroluje zákonnost poskytované služby členský stát, ve kterém je poskytovatel služby usazen, a ostatní členské státy musí tuto kontrolu uznat.

Naopak v případě právní kvalifikace služeb jako služeb v oblasti dopravy ve smyslu čl. 58 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice č. 2006/123/ES, o službách na vnitřním trhu, se výše uvedené neuplatní, neboť služby v oblasti dopravy jsou z působnosti směrnice č. 2006/123/ES explicitně vyloučeny a jsou realizovány v rámci sdílené pravomoci Evropské unie a členských států v oblasti místní dopravy. Tato oblast však nebyla na unijní úrovni harmonizována, a spadá tedy zcela do působnosti členských států (každý členský stát si tedy může zvolit odlišný model úpravy dopravy).

Uber poskytuje i službu informační společnosti, ale...

Soudní dvůr ve své analýze uznal, že v zásadě lze vnímat odděleně činnost služby informační společnosti, tedy zprostředkovatelskou činnost platformy, a samotné plnění, tedy přepravu osob. O službu informační společnosti by šlo v případě ryze zprostředkovatelské činnosti spočívající ve spojení zákazníků, kteří mají zájem o přepravu, a řidičů, kteří tuto přepravu nabízejí/poskytují. Přepravní služba, kterou poskytuje samotný řidič a která ze své povahy službou informační společnosti být nemůže, by byla plněním zprostředkovaným službou informační společnosti.

Soudní dvůr tyto činnosti však v případě služby Uber odmítl rozdělit, resp. konstatoval, že zprostředkovatelská činnost, kterou společnost Uber poskytuje, tedy zprostředkování spojení neprofesionálního řidiče používajícího svůj vlastní automobil a osoby, která se potřebuje přemístit v rámci města, tvoří nedílnou součást celkové služby, kterou je přepravní služba. Hlavní činnost společnosti Uber Soudní dvůr tudíž kvalifikoval jako přímé nabízení služeb městské dopravy a její organizaci.

Nejzásadnějším kritériem odlišení služby informační společnosti je nezávislost

Nejdůležitějším kritériem umožňujícím odlišení poskytování a zprostředkování služeb je prvek nezávislosti. V případě zprostředkovatelů služeb proto musí být zřetelná nezávislost jimi poskytovaného plnění. Jejich plnění sice může představovat (ve většině případů) užitek dalších zúčastněných subjektů, nicméně samotná činnost subjektu poskytujícího plnění koncovému uživateli či podmínky jejího poskytování zůstávají na platformě jako zprostředkovateli zcela nezávislé.

Pokud kritérium nezávislosti v obchodním vztahu chybí a činnost subjektu poskytujícího plnění je do značné míry regulována či ovlivňována platformou, nelze hovořit jen o zprostředkování, ale platforma v takovém právním vztahu může vystupovat i jako poskytovatel samotné služby/plnění. Zásadní pro případnou kvalifikaci nezávislosti je rovněž otázka, zda může samotný subjekt poskytovat toto plnění i bez existence platformy.

V případě společnosti Uber dospěl Soudní dvůr k závěru, že činnost této společnosti zásadně ovlivňovala činnost samotných řidičů. Společnost Uber stanovila kritéria, na základě kterých byli vybíráni řidiči poskytující přepravu zákazníkům, vytvořila a poskytla aplikaci, jejímž výhradním prostřednictvím byla přeprava realizována, a navíc rozhodujícím způsobem ovlivňovala i výši jízdného. Navíc společnost Uber vykonávala i kontrolu kvality vozidel a v neposlední řadě také samotné chování řidičů, přičemž negativní výsledky mohly v některých případech vést i k vyloučení z platformy / poskytování služeb.

Kdy platforma pouze zprostředkovává a kdy poskytuje samotnou službu?

Soudní dvůr přistoupil k této otázce spíše technicky a nevyužil příležitost vyjádřit se obecně k činnosti internetových platforem. Tomuto postupu se však nelze divit, protože se jednalo o mimořádně medializovanou a zpolitizovanou otázku. Soudní dvůr tudíž záměrně zúžil svoje zkoumání a rozhodnutí jen na otázku vztahu služby informační společnosti a dopravní služby z pohledu konkrétní činnosti společnosti Uber.

Navzdory této zjevné snaze však lze pozorovat náznaky toho, jak by Soudní dvůr rozhodoval v obdobných případech ohledně jiných provozovatelů internetových platforem, které spojují plnění (činnost) primárně neprofesionálních poskytovatelů a jejich zákazníky (tzv. sdílená ekonomika). Indikace toho, jakým způsobem bude Soudní dvůr postupovat, lze zároveň nalézt ve větším detailu ve stanovisku generálního advokáta Szpunara, ve kterém generální advokát nabízí obecnější náhled na problematiku činnosti internetových platforem, byť rovněž v porovnání s konkrétní činností společnosti Uber.

Dle zmíněného stanoviska, a jak již bylo uvedeno, právě kritérium nezávislosti určuje, zda se v případě internetových platforem jedná o zprostředkovatele, nebo poskytovatele služby. Primárně budou za zprostředkovatele (tedy za poskytovatele služby informační společnosti) považovány například specializované portály pro prodej letenek nebo hotelové rezervace, kde činnost zprostředkovatele zůstává ekonomicky autonomní, neboť zprostředkovatel v rámci své činnosti nestanovuje cenu plnění ani jiné podmínky, za kterých může právní vztah být realizován. Pokud by situace byla opačná a provozovatel platformy by do značné míry ovlivňoval rovněž poskytování "neelektronické" služby, pak by obě služby mohly tvořit nedílný celek a bylo by nutné určit, který prvek plnění je tím hlavním, a na základě tohoto určení pak kvalifikovat plnění buď jako službu informační společnosti, nebo jako službu odlišnou.

Generální advokát ve svém stanovisku zároveň konstatuje, že nelze jakoukoliv on-line činnost související s obchodními operacemi považovat samu o sobě za službu informační společnosti, bez ohledu na to, zda je tato služba doplňková, podružná nebo má přípravnou povahu a není ekonomicky nezávislá. Vždy tedy bude pro konstatování samostatnosti služeb zapotřebí posoudit závislost poskytovaných služeb a míru vzájemného ovlivnění.

Ačkoliv se může zdát, že závěr v této věci je jednoznačný, samotné rozhodnutí ani stanovisko generálního advokáta neobsahuje přesný výčet kritérií, na základě kterých lze říci, zda služby jsou poskytovány na sobě nezávisle či nikoliv. Rovněž není zcela zřejmé, jaká intenzita faktického ovlivnění poskytovaných služeb bude mít za následek, že poskytované služby již nebudou poskytovány nezávisle.

Pokud něco nefunguje, je potřeba to zakázat!?

Neschopnost zákonodárce odpovídajícím způsobem vytvořit pravidla pro fungování internetových platforem má za následek, že soudy (včetně Soudního dvora) musí napínat stávající právní rámec tak, aby našly alespoň částečně kompromisní řešení, které reaguje na nejzásadnější právní mezery.² Tento postup musí zákonitě vést i k případným zákazům některých činností, které jsou jinak přínosné pro spotřebitele/zákazníky i pro poskytovatele samotného plnění a pro společnost jako celek (např. zvýšením kvality a konkurenceschopnosti služeb stávajících "profesionálních" poskytovatelů).

Rozhodnutí Soudního dvora tedy nevnímám jako snahu o ochranu tradičních dopravců nebo obecně o zmrazení rozvoje internetových platforem. Naopak, tento výklad pravidel týkajících se internetových platforem snad povede k tomu, že zákonodárci v jednotlivých zemích přijmou odpovídající pravidla a provozovatelé je budou akceptovat.

Tato pravidla však nesmí znemožnit poskytování služeb prostřednictvím internetových platforem a musí odpovídat místním požadavkům. Pro provozovatele některých platforem, které poskytují smíšené služby, zejména služby sdílené ekonomiky, které se však tváří jako profesionální služby, toto rozhodnutí znamená, že se nemohou spoléhat na výhody prostých zprostředkovatelů a neúměrně přenášet některé povinnosti na uživatele svých platforem - zákazníky či samotné poskytovatele.

Věřím, že český zákonodárce nepřistoupí ve světle tohoto rozhodnutí Soudního dvora jednoduše k tomu, že platformu Uber bude kvalifikovat bez dalšího jako běžnou taxislužbu a aplikovat na ni a na samotné řidiče stejná pravidla.³ Naopak doufám, že budou přijata progresivní pravidla, která umožní provoz platformy Uber a jiných obdobných služeb a zároveň vyplní zjevné mezery zejména tam, kde řidiči vykonávají tuto činnost profesionálně.

1) Rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. prosince 2017 ve věci C-434/15, Asociación Profesional Elite Taxi proti Uber Systems Spain SL

2) O tomtéž Polčák, R. Fenomén internetových platforem II., Právní Rádce 11-2017, str. č. 41 a násl.

3) První reakce však bohužel indikují opačný postup a nepochopení tohoto rozhodnutí - Regulace Uberu v Česku by měla přijít co nejdříve, tvrdí ministr dopravy Ťok. Reaguje tak na rozhodnutí Soudního dvora EU, 20. 12. 2017, https://byznys.ihned.cz/

Článek byl publikován v magazínu Právní rádce.