RECENZE: Do kin vstupuje nové zpracování Bídníků v muzikálovém hávu. Stojí za to?

První velkou filmovou událostí roku 2013 je bezpochyby film od Toma Hoopera, který natočil akademiky oceněný film Králova řeč. Mluvíme o nejnovější adaptaci Bídníků, fenomenálního díla Victora Huga. A je to film vskutku zvláštní. Herci v něm nemluví, celou dobu však zpívají. Pojďme se podívat, zda Tom Hooper šlápl vedle, nebo se jeho film zapíše mezi dřívější, velmi úspěšné adaptace.

Už v roce 1934 zfilmoval poprvé režisér jménem Raymond Bernard slavný román od Victora Huga - Bídníky. Následovalo několik více či méně úspěšných a kvalitních adaptací, kde musím vyzdvihnout zpracování Jean-Paul Le Chanoise, kde se v roli bývalého vězně Jeana Valjeana proslavil francouzký herec Jean Gabin. Bídníci se dočkali několika jevištních muzikálů, které slavily velký úspěch. Naposledy mnohokrát otáčenou látku od Huga zpracoval oscarový režisér Tom Hooper, který se podepsal pod Královu reč. A zpracoval ji vskutku nevšedně. Do jednoho snímku spojil jak film, tak muzikál. Vzniklo tak něco, co je pro diváka nové a není na tento žánr „filmového muzikálu“ dvakrát zvyklý. Nasnadě je zde tedy otázka, jak se Tom Hooper s touto formou popral. Musím říci, že s noblesou.

Smutný příběh Jeana Valjeana, vězně, jež strávil devatenáct let jako burlak v okovech, protože ukradl pecen chleba pro rodinu, která hladověla, zná skoro každý. Ať už z povinné četby ve škole či již výše zmiňovaných filmů či muzikálů. Zdrceného Valjeana ztvárnil jak filmem, tak hudbou protřelý Hugh Jackman, proto není divu, že na plátně předvádí doslova pěvecký koncert. Jen si vzpomeňte na úvodní číslo na oscarovém ceremoniálu v roce 2009 a budete mít jasno. Každá jeho árie či duet je důvodem zatajit dech. Pro jistotu si však Jackman prošel i řádným castingem, aby si byl jistý, že je na roli ten pravý.

 Co však překvapilo snad všechny diváky v sále, byl výkon Russella Crowa v roli Javerta, přísného důstojníka, který je posedlý dopadením Jeana Valjeana. Každý žasne, jakým čistým barytonem může vůbec tento herec zpívat.

 I přes tyto superlativy je tu však postava, jež předčí jak Jackmana tak Crowa, a tou je Anne Hathaway. I přesto, že se na plátně objeví jen krátce, její výkon jak herecký, tak pěvecký každého přiková do sedadel. Divák ani nedutá, když zdrcená Fantine proklíná svůj život v písni „I Dreamed a Dream“. Touto písní prý Hathaway dojala na castingu porotce k slzám, není se proto čemu divit. Fantine se musí stát noční společnicí, aby uživila svou malou dceru Cosette (Isabelle Allen,  Amanda Seyfried).  Zde si myslím, že Hathaway má právoplatný nárok minimálně na oscarovou nominaci pro herečku ve vedlejší roli.

 Tyto všechny pak doplňuje dvojice pouličních zlodějíčků Thénardierů (Sacha Baron Cohen a Helena Bonham Carter), kteří sice představují zkaženější část obyvatelstva Paříže, ale přináší do příběhu alespoň trochu odlehčení. Rebely, kteří se postaví proti systému, zastupuje další vedlejší postava Mariuse zahraná Eddiem Redmaynem, zrzavým hezounem, nicméně obdařeným hlasem vskutku výjimečným. Jeho „Empty Chairs and Empty Tables“ je opravdu zapamatováníhodná. Mariuse tajně miluje jeho odbojová přítelkyně Éponine, kterou hraje Elisabeth Barks, zajímavá zejména tím, že nikdy nehrála v žádném filmu a objevila se jen v muzikálovém pojetí Bídníků. Situaci ve francouzské společnosti pak dokreslují vedlejší postavy, které se filmem sice jen mihnou, nicméně jejich sborový zpěv patří mezi jeho klenoty.

Tom Hooper vsází ve filmu hlavně na výkony výše zmiňovaných herců. Nutno podotknout, že vsadil na dobré karty. Již dříve předeslal, že herci zpívají autentické party, prý za celý film neuslyší divák jediný postsynchron. A opravdu tomu tak je. Při sledování má pak člověk pocit, že by se tu a tam dalo něco zazpívat i lépe, na druhou stranu je to však ono kouzlo okamžiku a pocitů, co povyšuje pěvecké výkony do snáze uvěřitelné, lidské roviny.

Druhou velkou předností filmu jsou kulisy rozvrácené Francie, potažmo pak špinavé ulice Paříže. Jsou opravdu velice vkusně nasnímány a připraveny, člověk skoro cítí nemoci a chlad, které se jimi šíří. Do těchto ulic pak Hooper poslal zpívající komparzisty v roztrhaných cárech oblečení a s boláky na ztrhaných obličejích. Další dokonalé navození atmosféry, při kterém naskakuje husí kůže.

Bídníci už samotným názvem napovídají, že o žádnou veselohru nejde. Už v knižní předloze se Hugo zabýval spíše vnitřními pocity jednotlivých postav a dopodrobna jejich duše a chování studoval. Hooper se z knihy inspiroval. Každá postava zde má nějakou píseň či scénu, kde velmi intenzivně sděluje divákovi, jak se cítí a jaký má vlastně život. Pro pochopení chování postav je tato forma velmi efektivní, nicméně pro méně trpělivé diváky můžou být některé scény až bolestivě protahované, tudíž i nudné. Takovýto typ diváka se však přišel podle mého názoru podívat převážně na barikádový boj. Pravý znalec příběhu Bídníků to Hooperovi nemůže mít za zlé.

Pochopitelné potom je, že pomalé tempo filmu neukáže mnoho akce či dechberoucích scén. Milovníci těchto scén budou proto mručet blahem jen jednou, a to hned na začátku, kdy vidíme zesláblého Valjeana tahajícího se svými druhy provazy loď do doků.

Bídníci od oscarového Toma Hoopera jsou proto zážitkem vskutku okouzlujícím, nicméně jen pro velmi omezený vzorek divácké základny. Svou zvláštností se však tento film vryje do paměti každému, kdo ho zhlédne, ať už se u něj bavil, či nudil.

_________________________________________________________________
Bottom line: Muzikáloví Bídníci jsou jen dalším důkazem, že hollywoodští herci mohou diváky uchvátit i svým hudebním talentem.

Stránka filmu na CSFD.cz