Vladimír Remek, Jan Fischer a Livia Klausová – trojice osob, jimž by Miloš Zeman rád předal pověřovací listiny a vyslal je řídit některou z českých zastupitelských misí, má jednoho společného jmenovatele – v předvolebním klání podpořili toho správného kandidáta. Prezident zjevně nezapomíná a vypouští pokusné balónky, aby zjistil, kam až s nepotistickou personální politikou může zajít.

Diplomacie je náročným řemeslem, kde pro objasnění významu slova profesionalita nemusíte listovat ve výkladovém slovníku. Místo v zahraniční službě je ale také vysoce prestižní záležitostí. Pokud Ministerstvo zahraničních věcí vyhlásí výběrové řízení na nové frekventanty Diplomatické akademie, uchazečů se přihlásí několik stovek, nicméně jen pár šťastlivcům je umožněno absolvovat intenzivní kurz diplomatických znalostí a dovedností.

MZV zcela přirozeně preferuje kvalitu – vedle obligátní znalosti dvou světových jazyků se od juniorních diplomatů očekává precizní znalost češtiny, široký všeobecný přehled, jisté manažerské a analytické schopnosti a v neposlední řadě také úspěšné absolvování psychotestu.

Není pak pro čerstvé diplomaty již od počátku poněkud demotivující, když se na místa mimořádných a zplnomocněných velvyslanců dostávají lidé nikoli kvůli svým předchozím zkušenostem z nižších pozic, a to na základě jasně definovaného kariérního řádu, nýbrž osoby, které někomu dopomohly do vlivné funkce?

Pravdou je, že jmenování některých zasloužilých (raději než vysloužilých) politiků na diplomatické posty nemusí být vždy ke škodě, zejména pokud se jedná o osobnosti činné na mezinárodním poli. Na druhou stranu, každý takový politik může skýtat určitá rizika, jimž je radno se vyvarovat.

Důležitým aspektem práce diplomata je sebekázeň a loajalita – velvyslanec, který se rád zviditelňuje a jenž oplývá vyhraněnými politickými názory, nemusí být vždy nejlepším partnerem svého ústředí. Slovy jedné příslušnice zahraniční mise musí být diplomat především úředníkem-vykonavatelem. To pak ale některým politickým vysloužilcům nebývá úplně po chuti.

Nepotismus v praxi?

Tři jména, která se poslední dobou prohání českým mediálním prostorem, jsou flagrantní ukázkou nezdravého přístupu k obsazování důležitých státních úřadů. Nejde ani tak o výše zmiňovaný systém odměňování zasloužilých, ale o čistě obchodnický přístup ke státní, resp. zahraniční, službě – „já na bráchu, brácha na mě“. Nechme nyní stranou osobnostní kvality kandidátů, v kontextu předvolebních událostí a s trochou odvahy bychom tuto praxi mohli nazvat klientelismem, či spíše nepotismem v nejvyšších patrech.

Tři osobnosti, z nichž každá mohla zviklat nerozhodnuté voliče ve prospěch Miloše Zemana, měly být odměněny za svou službu. Bylo by již za vlasy přitažené uvažovat nad tím, zda nečekaný krok jednoho z trojice nebyl motivován chystanou odměnou…

Je nesporné, že hlas Vladimíra Remka uvnitř komunistické strany přinesl Zemanovi byť nepatrnou výhodu v prvním kole, v podobném kontextu lze uvažovat o nepěkném vyjádření na účet Schwarzenbergovy manželky proneseném tehdejší první dámou. Nečekaný a mnohými dodnes nepochopený obrat ze strany Jana Fischera mohl ovlivnit mnohé; pro korektnost však musíme podotknout, že ani Jan Fischer, ani nikdo z Hradu expremiérovu aspiraci na velvyslanecký post nepotvrdil – šlo jen o bujné, leč možná pravdivé, mediální spekulace.

Sama skutečnost, že jména potenciálních velvyslanců prosákla na veřejnost, vyvolává rozpaky. Klausové i Fischerovi je budoucnost v diplomatických službách velmi vzdálená, Karel Schwarzenberg se v tomto smyslu vyjádřil jasně. Vladimír Remek však určitou šanci má – ačkoli jde o vysoce kontroverzního nominanta, jako jediný má diplomatickou zkušenost; není tak vyloučeno, že by došlo k dohodě, jež by vyústila v určité ústupky ze strany Hradu.

Má to ale jeden háček – nemělo by se stávat, aby jména velvyslanců unikala ještě před obdržením agreementu (souhlas s vysláním designovaného velvyslance ze strany hostitelské země). „Předčasné zveřejnění jména velvyslance neodpovídá etiketě v mezinárodních vztazích. Důvodů je více, především by tento krok nediplomaticky omezil možnost tichého neudělení agreementu,“ uvádějí webové stránky ministerstva.

Nejsme v tom sami

V hořekování nad ne zcela spravedlivým a transparentním obsazováním velvyslaneckých křesel se můžeme podívat za Atlantik. Je dokonce pravděpodobné, že právě při pohledu na tamější praxi se v hlavě novopečeného prezidenta zrodil současný plán. Také úřadující americký velvyslanec v ČR se ke své funkci dostal v příčinné souvislosti se svým sponzorstvím Obamovy předvolební kampaně – a jeho jméno přitom nebudí negativní konotace.

Při srovnávání s americkým systémem je ale nutné zohlednit rozdílný ústavní systém. Principálně odlišné postavení prezidenta a součinnost Senátu při dosazování ambasadorů znemožňuje aplikaci tamějších poměrů, kdy jsou nominace velvyslanců politickou záležitostí, v našich podmínkách.

Miloš Zeman má ambici posilovat vliv prezidentské kanceláře a směřovat k jisté formě poloprezidentského systému. Jeho role je však dosavadní praxí jasně definována: ministr navrhuje, vláda schvaluje a prezident potvrzuje; i jeho předchůdce si prosazoval svá jména – v licitacích s Černínským palácem si mohl vyhádat mnohé.

Sama ústava však umožňuje extenzivnější pojetí prezidentského práva – Zeman by se mohl pokusit o převrácení systému: prezident by navrhoval a pověřoval, zatímco premiér, potažmo jím pověřený ministr zahraničí, by mohl maximálně odmítnout kontrasignovat.

Jedna věc je jistá. Karlu Schwarzenbergovi končí mandát příští rok a to, zda nynější pozici obhájí, je v současné situaci značně nejisté. Na jeho místo se už několikátým rokem chystá Lubomír Zaorálek, který k Zemanovi vřelé city rozhodně nechová. Napětí mezi Černínským palácem a Pražským hradem budeme podle všeho cítit tak jako tak…

 

Bottom line: V následujících měsících nás čekají zajímavé časy. Kdo bude na řadě další? Co třeba Helena Vondráčková jako kulturní atašé?