KOMENTÁŘ: Italské volby, staronový prezident a změna v nedohlednu

Italská politika je snad vše, jen ne předvídatelná. Většina situací se vyvíjí způsobem, který si těžko někdo s předstihem dokáže představit, aby potom skončila tak, jak si to nedokázali představit ani Italové sami. Přesně tímto způsobem se dají vystihnout i nedávné prezidentské volby, které v Itálii proběhly. Po mnoha dohadech a neschopnosti dosáhnout shody jak mezi politickými stranami, tak v rámci nich, totiž do úřadu znovu nastoupil Giorgio Napolitano, který se tak stal historicky prvním prezidentem novodobé Itálie, jež bude stát reprezentovat po dvě období.

O stavu italské politiky toho tyto volby napovídají mnoho, a to jak jejich průběhem, tak konečným výsledkem. Italská politika je celkově nestabilní a s tímto se potýká o to více, vezmeme-li v úvahu ekonomické problémy, ve kterých se tato země nachází. Výsledkem v mnoha zemích, které jsou na tom podobně, je nesouhlas obyvatelstva, vytváření nových, atraktivních stran, a postupná obnova vlády. Stejně je tomu tak v Itálii – tedy donedávna bylo. Mnoho lidí ale vidí vývoj posledních dní a týdnů jako obrovský krok zpět.

Pokud jsou Italové popisováni jako impulsivní a poněkud chaotičtí, tak jejich prezidentské volby dělaly radost vyznavačům národních stereotypů. Dva dny před volbami prohlásilo vedení Hnutí pěti hvězd (MoVimento 5 Stellle, M5S), že bude podporovat investigativní žurnalistku Milenu Gabanelli. M5S, které se v politice pohybuje teprve od roku 2009 a jehož zakladatelem je populární komik a aktivista Beppe Grillo, oslovilo řadu lidí svým programem zaměřeným na ekologii, boj proti korupci a částečně proti Evropské unii. Hnutí tak skončilo třetí ve volbách do parlamentu, které proběhly 24. a 25. února tohoto roku.

Dvoje volby, jeden boj

Právě tyto volby ale do jisté míry ovlivnily i volby prezidentské. Zatímco M5S skončilo na třetím místě, nejvíce hlasů získala strana Lidé svobody (PdL) v čele se Silviem Berlusconim, kterou následovala Demokratická strana (PD), kterou vede Pier Luigi Bersani. Obě tyto strany se vyjádřily proti návrhu M5S, stejně tak jako v případě kandidáta navrženého tímto hnutím o den později, kterým byl Stefano Rodotà. Namísto toho se s důvěrou jak PdL tak PD setkal Franco Marini.

Ten ale 18. dubna nezískal dostatek hlasů, především kvůli rebelujícím středo-levicovým politikům. Stejný osud čekal o den později Romana Prodiho, dalšího kandidáta navrženého PD. Bersani poté odstoupil z vedení své strany, čímž způsobil další komplikace v již tak nepřehledném rozdělování moci v parlamentu po únorových volbách, které bylo stále na pořadu dne.

Prezidentem proti své vůli

20. dubna nakonec se svým znovuzvolením souhlasil prezident Giorgio Napolitano. Rozhodl se tak na další volební období odložit svůj pobyt v penzi, který plánoval. „Rozhodl se“ nemusí být správným spojením – vyzvali ho k tomu tehdejší premiér Mario Monti i obě nejsilnější strany. Napolitano souhlasil pod podmínkou, že ani jedna ze stran nebude prodlužovat vytvoření nové vlády. 27. dubna, sedm dní po zvolení staronového prezidenta, tak nový premiér Enrico Letta z PD začal se sestavováním kabinetu.

Tento výsledek se nesetkal s příliš valnými ohlasy. Je rozhodně pozitivní, že italští politici konečně našli společnou řeč a byli schopní alespoň vybrat ty, kteří jejich zemi v příštích měsících a s trochou štěstí i letech povedou. Na druhou stranu, kandidatura podmíněná ultimátem, ke které byl navíc Napolitano tak trochu dotlačen, přinesla obrovský kompromis především pro PD.

To samotné by nemuselo být úplně špatné, nebýt toho, že PD původně doufala v úplně jiné složení vlády, než jaké bylo nakonec výsledkem. Jsme tedy znovu svědky jednoho ze slabších míst některých současných demokratických systémů – sestavování koalicí na úkor původních záměrů voličů stran a tím způsobené „nadhodnocování“ některých hlasů.

Enrico Leta, nový italský premiér, možná do politické scény vnese nový vítr. Ve svých 46 letech se zmocnil nelehkého úkolu a podle dosavadních hodnocení si vede vcelku dobře. Opakem je mu už několikrát zmíněný Giorgio Napolitano.

Ten v červnu tohoto roku oslaví 88 let (vzpomeňme si na jeden z hlavních argumentů, proč by Karel Schwarzenberg neměl být prezidentem). Dokonale tak ilustruje tvář italské politiky, které je vyčítáno, že ji její neměnící se, sentimentální složení brání ve změně. Průměrný věk Montiho vlády, která byla donedávna u moci, byl 64 let – nejvíce mezi západními zeměmi.

Kdo vlastně chce změnu?

Na tvrzení, že tito lidé mezi sebe jen tak někoho nového nepustí, je dost možná něco pravdy. Podívejme se do čela druhé nejsilnější strany, PdL. Nestojí v něm nikdo jiný než Silvio Berlusconi, a to i přes více než 20 žalob na něj podaných v průběhu jeho politické kariéry, nejčerstvěji na podzim minulého roku za daňové úniky, a rovněž přes několik sexuálních skandálů. Jeho návrat ukazuje, že na osobnostech v italské politice se cení spíše tradičnost a moc než morální kredit. A i když jsou některé nové strany vytvořené, je pro ně opravdu těžké něco prosadit.

Pokud se tedy Itálie chce vymanit z neustálého neměnného kruhu, je třeba udělat mnohem víc. Problémy, které na zemi dopadají, totiž nezmění ani znovuzvolený prezident, ani nový premiér; jsou zakořeněné v mnohem hlubších strukturách.

Otázkou je, zda si to Itálie vůbec přeje. Možná, že je opravdu spokojená s chaosem, jehož stupeň se mění v průběhu času, a s představiteli, z nichž někteří kromě šarmantního úsměvu nemají z politického hlediska moc co nabídnout. Ke změně, kterou by preferovalo mezinárodní společenství, bohužel nemůže dojít, pokud nepřijde zevnitř.