S cizím lidem v cizím kraji: Britská uzavřenost je Čechům bližší než americká otevřenost

Stovky českých vysokoškoláků se každý rok rozhodnou pro studium v cizině. Kromě finančně a akademicky náročných podmínek je čeká i zvykání si na místní kulturu a obyvatelstvo. To může přitom výrazně ovlivnit, jak si studenti pobyt užijí či zda se rozhodnou v dané zemi setrvat, nebo se vrátit zpět do České republiky. The Student Times vám představí příběhy dvou českých vysokoškoláků a jejich zážitky spojené s novým prostředím. 

„Když jsem přijel do Anglie, v podstatě jsem nikoho neznal,“ začíná svoje vyprávění dvaadvacetiletý Jan. Před více než dvěma lety začal studovat informatiku na Cambridgeské univerzitě a na svoje začátky v cizí zemi vzpomíná dnes již s notným odstupem. Nepochybně také proto, že má možnost srovnání s další zahraniční univerzitou – americkou MIT, kde je momentálně na ročním výměnném programu.

Jan se jako dítě přestěhoval z Prahy do Turnova, kam se také vrací za rodinou a kamarády. Toto malé město je od ruchu světových univerzit na míle vzdálené nejen geograficky, ale i způsobem žití. „Příchod do Anglie pro mě byl docela šok. Spoustě lidem jsem ani nerozuměl kvůli britskému přízvuku, na který si člověk musí zvykat,“ popisuje Jan jednu z prvních překážek v komunikaci s Brity.

V Americe je podle něj jazyková bariéra nižší, protože je na přízvuk člověk zvyklý ze seriálů a filmů. Naštěstí tato nejistota trvala jen krátkou dobu a Jan nepociťoval, že by ho jeho jiná národnost od ostatních nějak odcizila.

Přesto má většinu blízkých kamarádů spíše z mezinárodního než z britského prostředí, což je podle něj možné vysvětlit kulturními rozdíly. „Když někdo přichází z mezinárodního prostředí, je často tolerantnější než někdo, kdo už je na danou zemi zvyklý. Společná zkušenost mezinárodního studenta lidi sbližuje,“ říká Jan.

To, že se mezinárodní studenti drží spolu a domácí studenti zase spolu, je babské moudro předávané téměř všem Čechům mířícím na zahraniční univerzity. Obzvláště britští studenti jsou proslulí tím, že mezi sebe cizince příliš nepouští.

Britská nátura je Čechům bližší než americká

Když Jan srovnává britskou a americkou kulturu, nachází mezi nimi důležité odlišnosti. „Američané jsou jásavější a usměvavější, zato Britové jsou o hodně uzavřenější,“ říká. Britská nátura nemusí sednout všem, a tak je snadné se jako zahraniční student stáhnout. Podle Jana v ní ale zejména Češi mohou nalézt jistou připomínku domova. „Tou svou uzavřeností jsou Britové asi nejpodobnější právě Čechům. V Americe se s vámi klidně někdo začne bavit v supermarketu, což Čechům úplně sednout nemusí,“ popisuje.

Právě to, jak člověku sedne nová kultura, může mít důležitý vliv na celkovou zkušenost se studiem. Často je zvykání si na novou zemi důležitější než akademické prostředí. Přitom právě ve vnímání kultury nacházíme obrovské individuální rozdíly, i když srovnáváme dva lidi ze stejné země.

Jakub momentálně studuje druhým rokem na Oxfordské univerzitě politologii, filozofii a ekonomii. I on má zkušenost jak z Velké Británie, tak ze Spojených států, kde studoval rok na střední škole. Na rozdíl od Jana je mu ale bližší kultura Nového světa.

„Britové jsou moc uzavření a často řeší nesmysly. Před pár dny se mí spolužáci například rozčilovali nad tím, že měl Obama na nějaké schůzi nevhodnou barvu kravaty,“ líčí Jakub. Otevřenost Američanů je mu o hodně bližší a cítí, že s Brity se kvůli jejich upjatosti často „nemá o čem bavit“.

Jakub sám sebe ale nepopisuje jako typického Čecha. „Američané byli bližší mojí kultuře. Jestli jsou bližší té české, to je otázka,“ vysvětluje. Tento způsob vnímání kultury přitom vůbec není ojedinělý. S rostoucí globalizací roste i možnost mladých lidí definovat si sami pro sebe, které charakteristiky své země budou přijímat a které ne.

Vyučující nerozlišují mezi domácími a mezinárodními studenty

I kvůli těmto rozdílům je většina Jakubových přátel, podobně jako u Jana, z mezinárodního prostředí. U přednášejících ale ani jeden ze studentů žádné znevýhodnění nevnímá. Podle Jakubovy zkušenosti mu nikdy nedali pocítit, že by se na něj dívali jinak než na britské studenty.

Nakonec se tedy zdá nejdůležitější ne to, jak člověka přijme jeho „nový lid“, ale to, s jakou kulturní vybaveností student do země přijíždí. Na akademické půdě může být národnost lhostejná, ale mezi přáteli může působit jako nepřekonatelná bariéra.

Ať už je nová kultura od té staré jakkoliv odlišná, Jakubova i Janova zkušenost ukazují, že zahraniční studenti nejsou ve svém tápání sami. Nejenže je na každé univerzitě spousta lidí z dalších zemí podstupujících podobný kulturní šok, ale sami domácí si často nemusí být v novém prostředí úplně nejjistější.

To koneckonců potvrzuje i Janova historka o jednom britském spolužákovi, kterému ze začátku téměř nerozuměl: „Myslel jsem si, že je to jazyková bariéra, která je znásobená tím, že ten kamarád byl ze Skotska a měl silný přízvuk. On si k tomu ale ještě šlapal na jazyk a časem jsem zjistil, že mu vlastně dodneška nerozumí skoro nikdo.”

Bottom line: Jak se podle vás dá na nové prostředí zvyknout snadněji? Měli bychom měnit naše zvyklosti, abychom se podřídili těm novým?