PĚT CITÁTŮ: Kde jsou hranice demokracie?

Demokracie je nejrozšířenějším režimem na světě, ve kterém všichni mají stejná práva bez ohledu na majetek, inteligenci nebo původ, a občané rozhodují více či méně o své zemi. Většina vůdců demokracii chrání a někteří dokonce mají potřebu ji vnucovat ostatním a rozšiřovat ji po celém světě i násilnými způsoby. Co když ale lidé v demokratických volbách rozhodnou, že demokracii nechtějí, a volí raději stranu s autoritářsky zaměřeným programem?

V listopadových krajských volbách na Slovensku jsme mohli vidět příklad férového vítězství osoby s poněkud nedemokratickými názory. Byť jsou tyto volby na Slovensku ještě méně navštěvované než volby do krajů u nás, voliči z okolí Bánské Bystrice zmobilizovali síly poté, co se extremistický kandidát Marian Kotleba dostal do druhého kola, a v něm ho zvolili do křesla župana s desetiprocentním náskokem na kandidáta levicového SMERu.

Předseda Bratislavského kraje a jediný pravicový politik zvolený do křesla župana, Pavol Frešo, prohlásil, že vítězství Kotleby je porážkou demokracie na Slovensku. Podle toho se také chovala slovenská i světová média, která hromadně podporovala demokracii i přesto, že nikdo z nich nevěděl, jakým směrem se bude v praxi Kotlebova politika ubírat a jestli jeho případné činy nebudou účinnější než řeči politiků z demokratických stran. To se ale uvidí až v příštích čtyřech letech jeho vládnutí.

Byť není pozice, na kterou se dostal Marian Kotleba díky demokratickým volbám, nijak zásadní a důležitá, jeho zvolení vyvolalo velké pozdvižení. Zjistili jsme totiž, že i v dnešní době mají voliči dost zásadní hlas a že se může režim změnit, pokud si to občané přejí. Jak jednou provolal novinář Gabriel Laub: „Demokracie je jediná společenská soustava, kterou lze demokratickou cestou odstranit.“

Demokraticky byl zvolen Hitler i Gottwald

Z historie už víme, že když se najde dostatečně přesvědčivý jedinec s nekonvenčními názory, režim se může změnit z demokratického na autokratický v několika letech. Stačí, aby lid uvěřil, že bude líp. Toto se povedlo i excelentnímu řečníkovi Adolfu Hitlerovi, který označil za příčinu všech problémů Židy, občané tomu uvěřili a zanedlouho se demokracie změnila na diktaturu.

Demokracie je křehká a díky napjaté situaci se nacistické straně v čele Hitlerem během pěti let povedlo posílit o více než čtyřicet procent. Po drtivém vítězství ve volbách v březnu roku 1933 byly všechny opoziční strany zakázány a Němci už neměli příliš na výběr, komu dát svůj hlas v následujících volbách. Sám Adolf Hitler se nechal slyšet, že je štěstím pro stát, když lidi nepřemýšlejí. Důsledkem tohoto nepřemýšlení voličů byla nakonec 2. světová válka a miliony obětí.

Pro dalším příklad nemusíme chodit daleko: naši zemi ovlivnilo vítězství KSČ v poválečných demokratických volbách roku 1946. Díky výhře si komunistická strana postupně dosazovala své lidi do armády a své tajné agenty měla i v demokratických stranách. To vše jí pomohlo k převzetí moci při únorovém puči v roce 1948.

Vítězství komunistů bylo výsledkem bídné situace po válce a strana prosazující fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel se naprosto demokratickým způsobem dostala k moci. Přes čtyřicet let Československo neslo následky rozhodnutí voličů v prvních poválečných volbách a obě země se s tím dodnes potýkají.

Šokující je, že se tato strana volně přetransformovala do KSČM, nedemokratický program hlásá dál a každé volby získá kolem patnácti procent hlasů. Její vítězství ve dvou krajích ve volbách v minulém roce ale nevyvolalo takové pozdvižení jako vítězství Mariána Kotleby na Slovensku.

Možná je to tím, že občané mají důvěru v politiky a domnívají se, že by vracející se komunistickou totalitu včas zastavili. To ale není v jejich kompetencích, demokracii mohou chránit jenom občané. Problém trefně popsal spisovatel Luc de Clapiers: „Od doby a od lidí se dá čekat všechno a všeho je třeba se obávat.“

Máme právo vnucovat svůj režim i ostatním?

Spojené státy se v posledních letech chovaly jako největší propagátoři demokracie ve světě a často za ni bojovaly i násilím, prostřednictvím války. Co když ale systém, který jakžtakž funguje v západním světě, není tím pravým v rozvojových zemích, v nichž mnoho obyvatel neumí ani číst? K tomu se hodí vyjádření Franklina D. Roosevelta: „Demokracie nemůže uspět, dokud ti, kteří rozhodují, nejsou připravováni, aby rozhodovali moudře. Jedinou skutečnou zárukou demokracie tak zůstává vzdělanost.“

Příkladem toho, že vnucovat cizím státům svůj režim někdy není dobrý nápad, může být egyptská revoluce z roku 2011, kdy Spojené státy a další západní mocnosti podporovaly povstalce a konec režimu Husního Mubaraka. To se nakonec povedlo a svobodné volby vyhrál Mohamed Mursí a Strana svobody a spravedlnosti, úzce napojená na radikální Muslimské bratrstvo. V červnu letošního roku se v Egyptě objevily masivní demonstrace zaměřené proti Mursímu a jeho vládě, při kterých zemřely desítky lidí. Armáda se připojila na stranu demonstrujících a 3. července sesadila prezidenta Mursího. V tuto chvíli situace není příliš stabilní a vypadá to, že se pomalu posouvá zpět k době před Arabským jarem.

V těchto situacích by měly zůstávat mezinárodní organizace i mocnosti nestranné a nezasahovat do vnitřních záležitostí států, ať si místní občané rozhodnou, jaký režim si přejí. Ne vždy totiž musí být demokracie tím jediným správným řešením, a navíc pokud je nastolena za použití síly, reálně hrozí, že příliš dlouho nevydrží a někdo stejným způsobem nastolí diktaturu.

Bottom line: Je třeba demokracii chránit? A je vůbec možné, aby země, jako je například Česká republika, přešla k jinému režimu?