PĚT CITÁTŮ: Prezidentu Hollandovi se Francie bortí pod rukama. I tak neustoupí

Byť česká média o francouzském prezidentovi píší jen v souvislostech s odposloucháváním, v zahraničí můžeme vidět mnoho zmínek o dopadech jeho výtvorů a projevů. Jeho popularita je na historickém minimu a i Sarkozy byl ve svých nejhorších dobách u Francouzů oblíbenější. Bretaň se bouří a elity raději odcházejí do zahraničí. Jak je to možné, že socialistický prezident v tradičně levicové zemi neboduje? 

V poslední době se dočítáme o Francii jako o zemi, která vyhošťuje Romy zpět do svých rodných vlastí a jako o jedné z obětí odposlechů americké vlády. To ale rozhodně nejsou v zemi galského kohouta ta nejdiskutovanější témata. Přehnané výdaje, nesmyslně vysoké daně a hroutící se ekonomika, to vadí Francouzům více. Hlavní příčinou většiny vnitřních problémů je podle nich socialistický prezident François Hollande.

Před loňskými volbami si Hollande získal voliče hláškou „Každá země má svého ducha a duchem Francie je rovnost“. Až teď francouzští občané zjišťují, že ta rovnost spočívá v tom, že všichni budou mít stejně, ale málo, a to jim samozřejmě vadí.

Míra nezaměstnanosti přesahuje jedenáct procent, což je nejvíce za posledních šestnáct let, a podle toho také vypadají žebříčky popularity nynějšího prezidenta. Dle ankety, kterou nechal vypracovat Huffington Post, souhlasí s jeho kroky jen patnáct procent oslovených voličů, což je nejnižší skóre za poslední desítky let. Naposledy se k takové hranici přiblížil François Mitterrand v roce 1991, když ve svém druhém prezidentském období získal dvaadvacet procent.

Odtrhne se konečně Bretaň?

Bretaň je specifický region Francie. Nachází se na jejím severozápadním výběžku, v podstatě na poloostrově, a místní jsou spíš Kelti než Francouzi. Jsou hrdí na svůj kraj a neradi poslouchají papaláše z Paříže. Žijí prostě trochu jiným životem, mnoho z nich jsou rybáři nebo zemědělci a městský shon ani problémy ostatních neřeší. Je tam klid a kromě několika nepovedených pokusů o samostatnost se tam dříve nedělo nic, co by mohlo ovlivnit celou Francii.

To se ale změnilo zavedením ekologické taxy, která je kontrolována prostřednictvím radarů na silnicích. V praxi její zavedení znamená větší výdaje pro řidiče vozidel nad tři a půl tuny (patnáct eurocentů na kilometr), kteří tuto daň musí platit, a tím pádem se zdražují produkty, které se někam rozvážejí. Pro mnoho místních obchodníků a dodavatelů to také znamená nepříjemnou změnu.

Nejhlasitěji se ozývá skupina „Červenočapkáři“, kteří se vyznačují červenými kulichy na demonstracích. Na její facebookové stránce najdeme pozvánky na demonstrace, ale také zajímavé názory a vzkazy směřující k francouzskému prezidentovi. Za zmínku určitě stojí názor Oliviera Thomase, který píše, že „Hollande by měl být ukřižován a upálen na Champs-Élysées“.

Hrdí Bretonci ale nezůstali u internetových diskuzí a skutečně vyšli do ulic. Na největších demonstracích se sešlo až padesát tisíc lidí a byly zničeny desítky radarů kontrolujících ekologickou taxu na silnicích. V jindy klidné Bretani byly k vidění transparenty požadující fiskální spravedlnost nebo demisi prezidenta, ale hlavně zrušení této nepopulární daně.

Demonstrace také znovu vyvolaly otázku o osamostatnění se Bretaně od zbytku Francie a mnoho Bretonců je vzalo jako prostředek k veřejnému odmítání pařížského diktátu. Vzhledem k tomu, že se už začalo protestovat i v zemědělských oblastech u Lyonu a v jiných částech Francie, výzvy o samostatnost budou pravděpodobně utichat a spíše se všichni zaměří na společný boj proti daním.

Odtrhnutí by totiž nebylo dobré ani pro jednu stranu. Jak uvedl pianista Valerij Afanassiev: „Bez Bretaně by Francie nebyla taková jaká je a zároveň bez Francie by Bretaň nebyla taková jaká je.“

Vysoké daně pro bohaté finanční situaci zhoršují

Druhým bodem, který Francouzům vadí, jsou daně. Je sice pravda, že drastická úroveň daní je nasazená jen pro občany s příjmem vyšším než milion eur za rok a pro střední a větší firmy, ale ve výsledku má dopad na všechny.

Firmy začnou jako první šetřit na zaměstnancích. Buď se sníží platy, nebo přijde hromadné propuštění. To je jeden z důvodů, proč se nezaměstnanost ve Francii dostala na historické maximum. Nadnárodní korporace nemají důvod nadále ve Francii provozovat svoje podniky, protože se jim to vzhledem k vysokým daním nevyplácí. Tento krok rozhodně nepřinese francouzské vládě peníze, spíše jich bude získávat méně než předtím, protože je pořád lepší, když někdo odvádí nízké daně, než aby neodváděl žádné.

Margaret Thatcher jednou prohlásila: „Problém socialistů je, že nakonec jim dojdou i peníze druhých.“ Problém Françoise Hollanda může být ten, že peníze ani nezíská. Lidé s vysokými zisky utíkají před pětasedmdesátiprocentní daní, jak to jen jde. Mnoho podnikatelů i umělců platí daně v Belgii, v Anglii nebo v Rusku. Stačí zmínit herce Gérarda Depardieu, který si útěkem do Ruska výrazně přilepšil, protože tamější vláda po něm vyžaduje jen třináct procent příjmů.

Proti vysokým daním se chystají stávkovat i francouzské fotbalové kluby. Daň pro bohaté snižuje motivaci světových hráčů, aby působili ve Francii, a tím pádem může začít výrazně upadat úroveň místních lig. Jelikož je Francie fotbalovou zemí, stávka, která se má konat poslední víkend v listopadu a zastaví dvě nejvyšší ligy, fanoušky určitě nepotěší. Jelikož je daň vnímána jako prezidentův výmysl, zloba bude mířena hlavně na něj.

François Hollande odmítá slevit ze svých reforem, a tak je dost možné, že i přes demonstrace a stávky nakonec dosáhne svého. Podle žebříčků popularity se pravděpodobně budeme z neústupného prezidenta těšit už jen tři a půl roku. Naději na zvolení do svého druhého období zatím moc nemá a není vůbec jisté, zda bude chtít kandidovat. Otázkou tak zůstává, kdo by mohl být příštím francouzským prezidentem.

Bottom line: Je správné, že lidé s většími příjmy mají vyšší daně? Je správné upřednostňovat rovnost na úkor svobody?