„Olympijské hry jsou pro mě láska, mír a jednota.“ Tento citát pronesl v souvislosti s letními olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008 Jackie Chan. Základní myšlenkou her je to, že spojují národy prostřednictvím sportu a že neslouží k vyjadřování nesouhlasu s účastí jiných států nebo s pořadatelskou zemí. Na řešení problémů je tu OSN nebo jiné mezinárodní organizace. I přesto se mnoho státníků chystá ignorovat zimní olympiádu v Soči kvůli ruskému zákonu o zákazu propagace homosexuality.

Německý i francouzský prezident se na hry v Rusku nechystají a Spojené státy také pravděpodobně nevyšlou žádného vysoce postaveného vládního činitele. Spekuluje se, že to není tím, že zimní olympijské hry nejsou oproti svým letním sourozencům tak významné, ale právě kvůli nesouhlasu s novým zákonem o homosexuálech. Otázkou ale je, jestli to k něčemu povede. Hry jsou totiž o sportovcích, ne o prezidentech.

Ruský ministr sportu, Vitalij Mutko, se nechal v říjnu slyšet, že „přihlášky docházejí, v Soči chtějí být všechny státy“. Žádný bojkot, který by nějak negativně ovlivnil průběh her, se tedy asi konat nebude. Vládní činitelé mají samozřejmě právo se akce neúčastnit, ale měli by tím zastupovat pouze své názory, a ne zahraniční politiku celé země. Ne všichni lidé v jejich zemi s bojkotem souhlasí, mnoho z nich si jen chce užít svátek sportu.

Bojkoty v minulosti upravily statistiky, ale olympiáda se vždy konala

První významnější případy bojkotu se řešily už před druhou světovou válkou, kdy se olympiády v Berlíně odmítli zúčastnit židovští sportovci z různých zemí. Olympiáda, kde účast důrazně odmítly celé státy, se objevila až v roce 1956 v Melbourne, kdy kvůli Sovětské invazi do Maďarska zůstali doma atleti Holandska, Švédska, Lichtenštejnska a Španělska. Následkem invaze také došlo k události označované jako krvavé finále, kdy Maďarsko porazilo ve vodním pólu Sovětský svaz. Jako důsledek Suezské krize se Australané nedočkali ani zástupců Egypta, Iráku a Libanonu.

V roce 1964 byla na osmadvacet let z politických důvodů vyloučena Jihoafrická republika, což zpolitizovalo olympijské hry ještě více. Tato situace nakonec vyvrcholila historicky největším bojkotem olympiády, v roce 1980 v Moskvě. Kvůli sovětské invazi v Afghánistánu se neúčastnila více než šedesátka zemí včetně USA, Japonska nebo stalinistické Albánie. Díky tomu SSSR získal skoro dvě stovky medailí a Československo dosáhlo na zlato ve fotbale.

Z minulosti víme, že to politické dění nijak neovlivnilo. Jediným důsledkem byl bojkot olympiády v Los Angeles ze strany zemí východního bloku o čtyři roky později. Jediné Rumunsko se vzepřelo rozkazům z Kremlu a díky tomu skončilo na druhém místě v počtu olympijských medailí a při slavnostním zahájení obdrželo od amerického obecenstva potlesk ve stoje. V době, kdy každou chvíli mohla vypuknout válka, to byl velmi sportovní čin, který ukázal, že olympijské hry jsou víc než politika.

V dnešní době slouží olympiáda některým národům také jako možnost zapomenout na problémy a ukázat se před světem v lepším světle. Tento princip vystihl ve svém citátu antický státník Periklés: „Proto se pořádají slavnosti a hry, aby se náš duch nejrůznějšími způsoby zotavil z únavy a zbavil se skleslosti a stesků."

Za bojkoty nese zodpovědnost Mezinárodní olympijský výbor

Na olympiádách z minulých let také zazněly výzvy k jejich bojkotu, ale žádná ze zemí se k nim nepřipojila. Na čínské olympiádě vyzývali k ignoraci akce Tibeťané i ochránci lidských práv, ale sportovní stránka soutěže dnes převládá nad tou politickou, což z olympijských her vytváří největší sportovní událost na světě. V roce 2012 se jich účastnilo více než deset tisíc sportovců z 204 zemí.

Díky vlivu nových sponzorů na východě je nyní čím dál tím více prestižních sportovních akcí přesouváno ze západu do rychle se rozvíjejících východních států, které často bývají kontroverzní svým postojem k lidským právům. Příští letní olympiáda je v Brazílii a například mistrovství světa ve fotbale v roce 2022 se koná v horkém Kataru. O pořádání olympiády se pokouší například i Ázerbájdžán, který ekonomicky stoupá díky těžbě ropy, nebo Keňa.

Pokud by ale Mezinárodní olympijský výbor kvůli penězům rozhodl o pořádání her v některé ze zemí porušujících lidská práva, jeho povinností by bylo vzít na svá bedra i případný bojkot. Peníze jsou sice pěkné, ale nikdy se nesmí dopustit, aby zničily olympijskou myšlenku přátelství a jednoty, jako to v předchozích letech učinila politika.

Neméně důležité ale je, aby byly k olympijským hrám připuštěny všechny státy bez rozdílu režimu nebo například aby některé státy nebyly diskriminovány kvůli kvótám. Jak řekl zakladatel moderních her Pierre de Coubertin: „Olympijské hry jsou pro celý svět a všechny národy musí mít možnost se jich zúčastnit.“

 

Bottom line: Jaký je váš názor na pořádání her v zemích porušujících lidská práva? Je dobře, že se jich někteří státníci proto neúčastní?